BUTÓ 

V japonštině je buto jedním ze slov vyjadřujících tanec.

Přesný výraz používaný Hijikatou, jeden ze zakladatelů tohoto proudu, je „Ankoku Butoh“ neboli tanec temnoty. Temnoty jsou zde spojeny s počátkem světa, s nevědomím...

Buto, který vznikl v Japonsku po válce, hledá odpověď na otázku vztahu modernity a vlastní kultury ostrovů. Je to pohyb znovuzrození. Jeho zakladatelé (K.Ono a T.Hijikata) vycházeli jak z tance německého expresionismu: Wigman a Kreusberg, tak z divadla: Artaud, například, a literatury: Sade, Lautréamont... Paralelně zpracovávají kulturní identitu těla, nacházejí jeho prvotní rysy skryté pod tradicí, znovu přebírají na sebe zodpovědnost za obrazy statrodávného divadla: klouzavý taneční krok, vnitřní napětí, rozvláčnost, vnitřní držení těla, prvky charakteristické pro divadlo No. Je to tedy tanec mezi dvěma světy, tanec konfrontace: maska/maškaráda, vnitřní/vnější prostor, umění/život...

V roce 1963 Hikijata uvádí základní představení "Revolta těl", které tehdy způsobilo skandál. Pracoval se svým tělem jako s nezávislým prvkem, s nímž si hrál, znovu v něm zcela přešel hluboké zkušenosti a využil pro to život a smrt, ale také měl rád předměty, objekty jako své vlastní tělo. Původně revoluční tanec uniká formám a uznávaným technikám: interprete jsou často prakticky nazí, nalíčení na bílo, hledají pochopení odlišné od tělesné skutečnosti.

Po revoltě, po původním utrpení přichází uklidnění, bílý buto. Skupina Shanka? Juku odhalila zvláště tento aspekt věcí. Pro lidi ze západních zemí je stále ještě vynikající vstupní bránou k tomuto umění.

Buto ale již nezůstává výsadou Japonců, jelikož Ko Murobushi zakládá skupinu s jedním Italem, který se zajímá o konfrontaci mezi dvěma světy. O toto hledání se souběžně pokouší Min Tanaka, a pak čím dál více interpretů choreografů:

Carlotta Ikeda - Atsushi Akenouchi, Masaki Iwana. Čím dál více lidí ze západních zemí jsou skutečnými tanečníky butoh. Například Léone Cats-Baril, jež otevřela nová pole pro tuto zkušenost.