Recenze – festival KoresponDance Europe

Recenze, 2. 6. 2011, Taneční zona

Freska, ženy hledící vlevo

Autor: Nina Vangeli

RECENZE - Organizátoři festivalu KoresponDance Europe ohlásili vystoupení souboru Post-Retroguardia italsko-francouzského choreografa Paco Dèciny jako vrchol této události. A tak tomu i bylo. V ne zcela, ale celkem slušně zaplněném hledišti Nové scény měli diváci možnost shlédnout vzorek současné francouzské choreografické kultury vysoké úrovně. Paco Dècina není v Praze neznámý; svým choreografickým láskám věrná Marie Kinsky ho už v minulých letech do Prahy opakovaně importovala. Nikdy však ještě s takovým úspěchem jako tentokrát.
Široké jeviště zalidnilo sedm tanečníků obou pohlaví, všichni se svými záhadnými cíli, takže jsme celý scénický obraz mohli skutečně číst jako fresku sui generis. Živé tanečníky však předcházela freska virtuální. Na úzkém pruhu filmového plátna, které se táhlo ve výšce na pozadí temného jeviště, se jako oživený vlys rozvinula scéna bledých filmových přízraků žen z neurčitého kdysi. Bílé splývavé šaty na nich vlají, když ve zpomaleném tanečním pohybu mění své pololežící-polovznášivé pozice; možná někde v trávě, možná ne, možná jsou to Botticelliho Grácie nebo spíš dívky Rafaela Dante-Rosettiho… Vlevo se nepodívají.
Když pak přicházejí na jeviště tanečníci, dlouho se zdržující v přízračných tmách trochu retrográdního lighting designu, převezmou od virtuálních tanečnic jejich hypnoticky zpomalený pohyb. A ten je také jedním ze dvou základních prostředků, na kterých stojí Dècinova choreografie. Tím druhým je virtuozní současná taneční technika. Tanečníci se pohybují pomalu, usebraně, rozjímavě. Nutí nás diváky ztichnout, takřka zadržet dech. Jak jsme my, smrtelné bytosti, jednoduché! Stačí nám jakákoli odchylka od normálu, abychom se zastavili v úžasu – velké zpomalení nebo velké zrychlení a mají nás.
Technická kvalita skvělých tanečníků není zveřejněna hned; začne pozvolna klíčit z prvních mátožných, tápavých, prostor ohledávajících pohybů. Tito tanečníci však nejen hledají, nýbrž také nacházejí. Nestačíme postřehnout, kterými dvířky proklouzli do stavu beztíže. Nestačíme postřehnout, jak jsme se náhle ocitli tváří v tvář mistrovství prakticky akrobatickému. Nikoli však mechanickému. Každý pohyb, ve své pomalosti náročný na sílu a maximální tělesnou kontrolu, je zároveň důkladným průzkumem možností cest všelikého těla prostorem, průzkumem zákona gravitace. Při děkovačce na drobné japonské rusalčí tanečnici přímo do očí udeřily bicepsy.
Zvláštností Dècinových tanečníků, tanečníků francouzské taneční kultury je, že v jejich provedení současná taneční technika, která pracuje převážně s pohybovou asymetrií, zde – aniž by ztratila cokoli z této své charakteristiky – působí jakousi nehmotnou, vnitřní, možná až barokovou symetrií, řádem. Řádem a klidem. A také závanem klasické výtvarnosti, malebnosti. Přímo se nabízí vzpomínka na jiný nedávný francouzský import - Ramalingomovo velmi pikturální Brut.
Jak jsme my, hmotné bytosti, složité! Kolik objevených a ještě neobjevených cest pohybu ve svých tělech skrýváme? Tanečníci umí mnohem, mnohem více než jenom hledět vlevo.