Radosť z objavovania prázdna
Eva Gajdošová, SME – Bratislava, SR, 16. 11. 2005

„Do tmy a ticha zahalené javisko, len v kužeľoch svetla tancujú muži a ženy, pomaly, akoby plávali. Sprievodom sú zvuky, ktoré zvyčajne počujeme, len keď stíchne hukot dňa - kvapkanie vody, šuchot lístia, šepot, tlejúci plameň. Ospalý pohyb postupne prechádza do výbušných kreácií, ticho vystrieda industriálny kovový zvuk.
V dielach Paca Decinu by ste márne hľadali príbeh. Jeho tanec je celý príbehom okamihu, oslavou prítomnosti, pokusom odhaliť tajomstvá a napätia, skrývajúce sa pod našou kožou.
Strach z neznáma vyvažuje prudkosť túžby, s ktorou sa tanečníci vrhajú k sebe, aby nečujne a mäkko padali a vytvárali stále nové priestorové obrazy. Každé gesto či pohyb na javisku sú výsledkom hľadania nového tvaru.
V záplave médií a techniky, ktorými je súčasný tanec obklopený, sa významný francúzsky choreograf talianskeho pôvodu spolieha výlučne na silu čistého tanca, ktorý na prázdnom javisku dokresľuje svetlom, aby tlmočil myšlienky existujúce mimo slov. Hoci je vzdialený akademizmu, jeho tanečníci disponujú okrem pohybovej invencie aj vyspelou pohybovou technikou.
Skok do prázdna je výsledkom trojmesačného pobytu v Prahe, počas ktorého s českými a slovenskými tanečníkmi prenikal do tajomstva krásy tanca, vyvierajúceho z harmónie a pravdivosti pohybu. Najvýraznejšie to na javisku potvrdila Zdenka Sviteková, absolventka Tanečnej katedry VŠMU v Bratislave.
Predstavenie vzniklo vďaka podpore programu Európskej únie Culture 2000 a je súčasťou tanečného projektu DanseLab A3. Jeho zámerom je vytvoriť na slovenskej a českej tanečnej scéne podmienky na profesionálnu prácu, a to nielen v tanci, ale aj v oblasti hudby a svetelného dizajnu. V rámci programu dAnsLab A3 sa bude konať dvanásť choreografických ateliérov a stáží analýzy pohybu v Prahe, Bratislave a Paríži.”

Salto nel vuoto
Jindřiška Kodičková, www.divadlo.cz, 14. 9. 2005

“...Skok do prázdna nevypráví epický děj, vtahuje nás do spirituálního prostoru hraničícího s nekonečnem. Tanečníkům umožňuje věnovat se pohybu až do niterného tlukotu srdce. Miniaturní pohybové kreace, vyzařující klid a hledání, přecházejí do náročných skupinových kompozic. Hudba Jana Buriana zní pouze jako kulisa, neevokuje pohybové mistrovství prožívané tanečníky. Divák se zatajeným dechem otvírá náruč fantazii a noří se do prázdného prostoru, jenž se posléze vybarvuje mystickým tajemstvím. Umožňuje jednotlivým pocitům přetvářet se v náladu, která dlouho, dlouho přetrvává...”

V Komedii se skákalo do prázdna
Jiří P. Kříž, Právo, 9. 9. 2005

… „Se šesticí tanečníků vytvořil Decina sugestivní pohybově taneční performanci o hledání přesahů člověka, o jeho prostupování s duchovním světem zasunutým uprostřed civilizačních stresů kdesi hluboko v něm.
Po úvodních minimalizačních etudách se osudy tanečníků na scéně začínají prolínat. Pohybově gradují až do vzletných, byť i místy varovně makabrózních obrazů v sugestivním oparu postmoderních hudebních motivů Jana Buriana a Mikoláše Růžičky. Celek je uhrančivý, sugestivní, aplaus nebral konce. Někdy skoro neregistrujeme, že lákavou kulisou českého města projde umělec světového věhlasu…“

Setkání butó s Adrienou Šimotovou
Alex Švamberk, 21. 4. 2004, Právo

Na přípravě představení Kronika kosti, které mělo premiéru v půlce dubna v pražském Divadle Archa, se sešly dvě umělkyně pocházející ze zcela odlišných kultur. Tuzemská výtvarnice Adriena Šimotová a japonská tanečnice stylu butó Sumako Koseki.
Odlišnosti, jakými obě kultury vnímají svět, poznala Japonka i při práci s českými tanečníky, kteří v Kronice kosti vystupují. "Pro ně je velmi těžké současně cítit a být přítomen. Tato separace, kterou Japonci neznají, pochází z dualismu evropské filosofie," míní Sumako.
Tvorba české grafičky ji zaujala: "Její díla se pohybují na pomezí mezi objevováním se a mizením. Mezi žitím a umíráním."
Tím ladí s klíčovým tématem tvorby Sumako, jímž jsou vzpomínky ukryté v hlubinách mysli, které pomáhají překonávat pomíjivost bytí.
"Vzpomínek máme mnohem více, než kolik si jich běžně vybavujeme. Ty, které pocházejí z velmi dávných dob, překrývají další, ovšem nejsou logické a racionální. Butó je pro mě příležitost znovu je objevovat."(…)

Tanec v Arše probudil noční můry
Nina Vangeli, 15.4.2004, Hospodářské noviny

Pod názvem Kronika kosti a v produkci sdružení SE.S.TA uvedlo v úterý po Velikonocích pražské Divadlo Archa představení japonsko-francouzské choreografky Sumako Koseki. Tato umělkyně, tvořící ve stylu butó, vedla v Praze několikrát stáže.
Česká mise Koseki vyvrcholila tím, že k práci na novém představení přizvala mladé české tanečníky. Scénografii signovala jedna z předních českých výtvarnic Adriena Šimotová.
Choreografka a výtvarnice se setkaly v tématu paměti těla, prolnuly své sny v komorních šerosvitných obrazech rodiny z noční můry. Scéně dominovaly zvětšeniny frotáží Adrieny Šimotové, otištěné na bílých látkových pruzích. Byly to černé otisky těl; prostupovaly se šedými stíny, které bloudily mezi bílými látkami.(…)
Autorka je redaktorkou časopisu Taneční zóna

Čeští tanečníci jsou v Evropě dřív než republika
Nina Vangeli, Magdalena Čechlovská, 13.2.2004, Hospodářské noviny

Francouzská tanečnice Marie Kinsky a její organizace Se.S.Ta pomáhá zdejším umělcům najít společné téma se zahraničními tvůrci (…)
Franz Kafka by sotva tušil, že se stane jedním z nejúspěšnějších libretistů pohybového divadla. Uznávaný francouzský choreograf Claud Brumachon podle jeho Proměny vytvořil taneční představení Le Témoin (Svědek), do něhož angažoval i české tanečníky. Film, který byl podle choreografie natočen, uvedl tento týden Francouzský institut v Praze.
(…) Představení Clauda Brumachona patřilo k vrcholům pražského podzimního festivalu Čtyři dny v pohybu. A snad k vysoké kvalitě přispěl také středoevropský živel. Vždyť Češi tvoří téměř polovinu z patnácti skvělých tanečníků. Jak se do souboru dostali?
Pomohla k tomu francouzská tanečnice Marie Kinsky. Její organizace - Setkávání současného tance (Se.S.Ta) pořádá semináře s účastí zahraničních, především francouzských choreografů a tanečních pedagogů, navíc iniciuje a organizuje francouzsko-české taneční projekty. V nich nacházejí uplatnění zejména nejmladší tanečníci, kterým se tak dostává nejenom výjimečné umělecké zkušenosti, ale často je to katapultuje do taneční Evropy.
(…)
Nina Vangeli je redaktorkou časopisu Taneční zóna/Dance Zone

„Essential movements“
Lizzy Le Quesne, 15.5.2003, The Prague Post

A new work unfolds with formal spontaneity (…)
Through knowing and feeling body states and movement qualities, I build dance." (…) says lithe and intense French dancer and choreographer Serge Ambert. (…) Ambert is currently in Prague to fine-tune and present his new work Journeying With Her, long in the making with a group of Czech or Czech-based independent dancers. (…) From the seats, Ambert's work appears abstract and sensual, minutely extracting and refining body states to weave an intricate though prosaic thread of movement. Although Serge uses the dancer's body for clarity and precision, his style is somehow everyday, touching on and expressing feelings in life,"
[Serge Ambert worked previously] with the prestigious Lyons Opera Ballet and the Christine Bastin Company in France. (…)
There is a pedagogical aspect to the project that allows Ambert's methods to help the dancers access more of their unconscious dancing selves - to find, through improvisation, states that are essential to themselves and to write" those states into fixed choreography. There was some reluctance on the part of the dancers, he said, to commit improvisational movement to set choreography. Some felt that they were losing the spontaneity or the magic of the moment when the dance was written," Ambert said, yet this step also is part of the process. For me, the writing is very important because it obliges you to ask yourself precise questions about what you want to say. Each movement must be absolutely understood and precise for what it is." The Czech and Prague-based international dancers have been put through an intense research and development process to draw out deep personal movement, which Ambert has shaped and structured. (…)

„Butó mění skryté pocity v tanec“
Magdalena Váňová, 26. 3. 2003, Hospodářské noviny

Japonská tanečnice Sumako Koseki vystoupí v Brně a v Praze
Japonská tanečnice a choreografka Sumako Koseki, která ve své tvorbě spojuje tradiční taneční formu Buto se současnými evropskými vlivy, vystoupí na konci týdne v Brně, o několik dní později také v Praze.(…). Představení, které nazvala Arché dreams/Prasíla snů, představí jeden z jejích posledních projektů. (…)"Tvorba Sumako Koseki se pohybuje na pomezí divadla a tance, je pro ni typické, že obsahuje nějaký příběh. Ten však není na první pohled zřejmý," říká tanečnice a choreografka Marie Kinsky, která je zároveň organizátorkou návštěvy Sumako Koseki. "(…). "Myslím, že moje práce je v Evropě přijímána ne snad proto, že přivážím japonský produkt, ale protože Buto nabízí jeden ze základů tance a divadla," uvedla Sumako Koseki v rozhovoru pro Divadelní noviny.(…). "Podněty, vzpomínky, touhy, podvědomí, všechno to, co nemůže najít své místo v našem logickém a racionálním vědomí, je ukryto v našem těle a Buto je přivádí na světlo," vysvětluje japonská tanečnice. Sumako Koseki však

Butó v Alfrédu
17. 2. 2003, Divadelní noviny, Vladimír Hulec

V několika obrazech na prázdném jevišti a na hudbu Steve Reicha, Johanesa Brahmse a Nishi Mura předvedla Sumako Koseki svůj styl: pomalostí, zálibou v mrtvolných šatech a jakési étericky příznačné „lunární atmosféře“ blízký Kazuo Ohnovi. Porovnání obou částí večera /vystoupení studentů díly a S. Koseki/ názorně ukázalo, jak dlouhá a náročná je cesta k vlastnímu, navenek uvolněnému, samozřejmému výrazu... Koseki byla vždy tajemnou, důsledně morbidní paní Fugu, chvíli z temna vystupující, jakoby se rodící, jindy zas jakoby tančící pohřební obřad.“

Mezi dvěma
večer francouzských duet
4/2002, Taneční listy, str. 9, Gabriela Genzerová

„Choreografie Živá voda z představení Christine Bastin Be v dokonalé interpretaci Kathariny Baderr v roli matky a Lary Kohn rozkrývá před diváky svět matky a dítěte. Na jedné straně vnímáme rozpustilost, hravost a naivitu, touhu po prvenství a dobrodružství, sílu, aktivitu i agresi mládí, na opačném pólu vážnost, stálost, vyčerpanost, oddanost, shovívavost, toleranci, pochopení, porozumění a mnoho dalších rysů, které si jen ve vztahu matky a dítěte umíme představit. Bastín tento složitý komplex emocí dokázala úspornými a přitom vnitřně bohatými pohyby kontaktního tance odhalit s jakousi naprostou samozřejmostí. V druhém duetu První sníh sledujeme vztah stárnoucího páru v podání již zralých tanečníků Serge Amberta a Pascaline Verier. I v této choreografii vnímáme napětí “mezi dvěma“, mezi myšlenkou, přáním, stavem ducha, který ještě vnímá radost a lásku k druhé bytosti, a mezi stavem těla, které již ztrácí sílu, pružnost a schopnost proměnit myšlenku v čin. Interpreti moc dobře vědí o čem tančí, neboť i oni ma

Mezi dvěma
večer tanečních promluv mistrů a žáků
léto 2002, Taneční zóna, str. 64_65, Jana Návratová

Vyvrcholením poslední série seminářů vedených Sergem Ambertem byl večer tanečních duetů, tvořených podle principů, jež rozvinula Christine Bastin při práci na choreografii Be. ... Christine Bastin je pozoruhodná tanečnice a choreografka, která podle francouzského publicisty C. Martina „hledá krásu jako“krásu trhlina a ran“. Chce prolomit tajnosti, zaplétat se do hustého křoviska lidských vztahů a poukázat na to, že všechno záleží jen na nás a na jasnosti barev v paletě lidských emocí. Chtěla bych dosáhnout takové formy, jakou je držení plné vázy.
My jsme toho večera mohli vidět dvě choreografie mistrů: První sníh a Živá voda, které jsou součástí představení Be a byly provedeny tanečníky skupiny Bastin. V obou případech bylo zjevné z jak hlubokých pramenů vyvěrá a k jak podstatným věcem se tyto tance vyjadřují. Bastin se vyzná v lidech a schopná nahlédnout do vztahů různých kvalit a konfigurací, věků a společenských vazeb. První věta v jejím životopise uvádí, že její otec byl psychoanalytik, a druhá, že pochází z početné rodiny.To jsou poměrně dobré předpoklady k intenzivnímu zájmu o mezilidské vztahy.
První sníh je duet muže a ženy, jakýsi taneční šanson o stáří. Pohyb, tvarován bolestí, nedostatkem sil, nejistotou, výpadky paměti, produkuje zoufalé situace podpírání, ohmatávání, kolizí a zborcených pohybových snah. Když se stylizované fyzické indispozice nakumulují tak, že míří k nesnesitelné frustraci, vybuchnou tanečníci smíchy. Je to fantastická jevištní situace, která spojuje lidskou bídu s lidskou silou a tklivý tanec s klauniádou. Nejspíše je to ale poetická vize, která dojemně ironicky vypovídá o snech a vzpomínkách na konci sil a života, o vrstvách usazených v kůře lidských vztahů a těl.
Považme, co tanců bylo inspirováno nerozvinutým pohybem dětí a batolat. Ovšem i způsob pohybu starých lidí, jak vidno, může vést k estetizaci a stylizaci a vypovídat o tajemství života.
Živá voda je ženský duet, sledující vztah matky a dítěte, všechnu složitost lásky, ochrany, sobectví, příbuzenské intimity. Jedná se o hluboký, velice osobní příběh dětských zkušeností a mateřských emocí, zaznamenávající dramatický příběh závislosti matky a dcery. Nejprve se odvíjí v subtilních vlnách objetí a doteků, tělesných her a pak se mění v dikci vzdoru, odpoutávání se a samostatnosti. Samozřejmá krize i opětovný návrat i rodičovská bezmoc nad velkým životem „malého“ dítěte, to vše se dá z této podrobné taneční mapy vyčíst. Celá výpověď je laděna ve vznešeném tónu vážnosti až smutku. Bastin jako matka několik dětí ví, co znamená úzkost napořád, i to, že narození dítěte mění pohled na život, ale i na smrt...“

Oba směry, které vyučuji, charakterizuje hledání
rozhovor s Marii Kinsky
22. 8. 2001, Hospodářské noviny, str. 16, Jiří Hlinka

JH: Myslíte si, že je možné při pohledu na úspěch nedávno konaného festivalu Tanec Praha hovořit o krizi současného českého tance?
MK: O krizi se dalo mluvit před pěti šesti lety. V současné době se v České republice nachází velké množství mladých talentů, kteří na sobě ovšem musí ještě pracovat. Hovořila bych tedy spíš o začátku než o krizi. Pro mě osobně je zajímavější samotný tvůrčí proces než přehlídka či festival. Sama se o to snažím na území ČR tři roky.
JH: Je možné porovnat úroveň uměleckých škol ve Francii a v Česku?
MK: Markantní je především tradice, jež je ve Francii mnohem delší. Dalo by se říci od 60. nebo 70. let, což je rozdíl oproti pěti-šestileté historii v Česku. Důležitá je trpělivost a zužitkování zahraničních zkušeností. Musím zmínit také nutnost celoživotního vzdělávání, které je například v Francii zcela běžné. Člověk totiž musí stále hledat, protože ustrnout na místě nemá smysl.

Kineziologie, jedna z cest k vyzařujícímu tělu
Setkání s Jean-Christopherem Paré, únor 2001
Taneční zóna (2001), ptala se Marie Kinsky

Marie Kinsky: Proč jste opustil Pařížskou operu a prestižní a hájené postavení krátce poté, co jste byl jmenován prvním tanečníkem?
Jean-Christophe Paré: Tento krok ukončil mou již tak jako tak atypickou dráhu tanečníka, neboť jsem byl současným tanečníkem uvnitř akademické instituce. Mé rozhodnutí přišlo současně s ukončením činnosti experimentální skupiny GRCOP, se kterou jsem pracoval prvořadě. V průběhu tohoto období jsem se setkal s mnohými současnými choreografy, kteří mi otevřeli rozmanité perspektivy. Měl jsem chuť dát se na dráhu nezávislého umělce, dělat všechno možné, co souvisí s tancem: působit jako tanečník, jako choreograf, ale také jako pedagog a experimentátor…

Marie Kinsky: Tentokrát jste přijel do Prahy, abyste tu vyučoval kineziologii, která je pro tanečníky funkční analýzou tanečního pohybu. Vaše výuka znamená využití principů kineziologie, což vám umožňuje přistoupit k taneční technice odlišným způsobem… Kdo vás k takovému přístupu přivedl?
Jean-Christophe Paré: Kineziologii jsem objevil v roce 1986 díky Wilfride Piolettové a také jsem se v té době párkrát studijně setkal s Odile Rouquetovou, tanečnicí a kinezioložkou. První, co mě na kineziologii v té době zajímalo, byly odpovědi na otázky, které přede mne stavěla má interpretační činnost. Byly to odpovědi na otázky taneční techniky, zvládání pohybu na jeho cestě virtuozitě, ale také otázky, které přede mne stavěla potřeba objevit si speciální fyzickou přípravu, která by mi umožnila skákat často ze stylu do stylu, aniž bych se vystavoval nebezpečí zranění. V GRCOP jsme totiž pracovali s mnoha rozličnými choreografy (za sedm let jich bylo čtyřicet). Stávalo se, že jsme například často tančili v jednom večeru v choreografiích Francoise Verreta a Carolyn Carlsonové, což vyžaduje radikálně odlišné fyzické chování.

Marie Kinsky: Můžete se více rozhovořit o vztahu mezi kineziologií a taneční technikou?
Jean-Christophe Paré: Musím zkraje říci, že když se vyučuje tanečnímu pohybu, není vůbec ve zvyku mluvit o fungování těla v té dané chvíli. Neboť výuka tance se odehrává prostřednictvím intuitivního porozumění a nikoli skrze tělesné mechanismy. Vždy je však zajímavé překračovat otázky formy a tam, kde nestačí intuice, můžeme vzít na pomoc realitu těla. V tomto případě můžeme nechat stranou anatomii jako takovou, neboť kineziologie dokonale vyhovuje popisu těla v pohybu, jak o tom svědčí výrok charakteristický pro kinesiologii: Držení těla je pohyb.
V praxi to vypadá tak, že existuje určitá první orientační fáze, v níž přesně zachycujete jistý jasný pocitový vjem (ve hře jsou vědomé představy)m a tento pocit, vjem je vázán na určitý pohyb, obecně jednoduchý a netaneční, který je shodný s některým objektivně vypozorovaným tělesným mechanismem, jak ho popsali vědci.
V druhé fázi jde o to, přenést vědomí tohoto pocitu, tohoto vjemu do pohybových vazeb, zapojených do proudu tanečního pohybu. Takto se lze nořit do čím dále tím složitějších pohybových kompozic, a některé pohyby se mohou pak ukázat jako problematické….Právě v této chvíli to začíná být zajímavé. Což znamená, že lepší než čekat, až se náhle ocitneme před problémem, je zvyšovat soustavnou prací pohotovost těla.

Marie Kinsky: Jak to myslíte, že to začíná být zajímavé, když se ocitneme před problematickým pohybem?
Jean-Christophe Paré: Kineziologie, která nám umožnňuje navázat kontakt s realitou těla, nás zároveň učí velmi prostou věc: tento kontakt může být navázán jedině prostřednictvím imaginace. Ve skutečnosti nám svědomité procvičování páteře, svalů, svalových fascií a dalších anatomických detailů neumožňuje sledovat, jak tělo funguje. V kterém okamžiku například jednoznačně pocítím, že jednám správným směrem? To, co nás o tom může ujistit, a co je v tomto ohledu nejdůležitější, je síla naší imaginace, sebejistota, která se z ní rodí a vice versa. Nemůžeme tedy postupovat jinak než si vytvářet obrazy, abychom se dostali k realitě těla.
V této souvislosti se objevuje další pojem - překročení "prostoru vlastního těla". Není to snadná věc, neboť máme silný sklon vybrušovat jediný ideální obraz vlastního těla, což je pro nás velmi úlevné a přináší nám pocit jistoty. Přesto, upneme-li se na tento jediný fixovaný tělesný obraz, znemožní nám to přiblížit se k niterné podstatě rozmanité škály existujících pohybů a může dojít k opačnému neblahému efektu. Místo, aby nám obraz "prostoru vlastního těla" poskytl jistotu, zrazuje nás, činí nás naopak zranitelnějšími. Gaston Bachelard v úvodu ke své eseji o imaginaci pohybu Vzduch a sny upřesňuje , že imaginace není tolik schopností formovat obrazy jako je deformovat….Dodává zároveň, že tato schopnost imaginace právě plodí hojnost obrazů. To je okamžik pro imaginaci, aby se vzepla a…vzlétla.

Marie Kinsky: Prohlásil jste, že imaginace je klíčem, otevírajícím nám přístup k realitě těla a jak to funguje. Ale stačí to, abychom dobře tančili? Mluvíte často o imaginaci na svých kurzech, oč se vlastně jedná?
Jean-Christophe Paré: Schopnost vytvářet obrazy, mezi jiným obrazy taneční, je dána všem lidem. Náabízí se tu ale jistě otázka, proč dosahují někteří tanečníci lepších výsledků než jiní v kvalitě pohybu, respektive v technice. Naprosto si nemyslím, že odpověď je spojena výlučně s fyzickými možnostmi tanečníka. Samosebou je musíme vzít také v úvahu, ale známe časté případy tanečníků fyzicky pouze průměrně obdařených, kteří se stali velkými tanečníky. Je tu očividně ve hře něco jiného a já osobně bych to hledal právě ve sféře imaginace té dotyčné osobnosti.
Bachelard prohlašuje: "…základním vyjadřovacím prostředkem imaginace, není obraz, nýbrž snění…cena obrazu se měří polem jeho vyzařování, jeho obrazotvornou aureolou…" Obrazotvorná aureola, rozprostírající se kolem obrazu a vyzařující z něj.. Já bych dnes dodal, že se mohou navíc ještě různit způsoby, jakými týž obraz vyzařuje od jednoho člověka k jinému. A vskutku, každý z nás na základě své tělesné totožnosti, která se krajně různí od tělesných daností jiných lidí, může vytvářet své vlastní obrazy svými vlastními prostředky, naprosto osobními, svébytnými…naštěstí! Kineziologie, en absorbant, nám prostřednictvím zcela elementárních pohybů, které pracují například s momenty gravitace, umožňuje přiblížit se jak jen možno nejblíže k fyzické totožnosti osoby a je zajímavé, je, _e tato práce má vskutku velmi povzbudiv_ vliv na centrální nervovou soustavu.
Snění je tudíž pro mě něco, co má zásadní důležitost pro stavbu osobnosti člověka, a co jedná dříve než stačíme formulovat odpověď. Je to něco, s čím nemůžeme navázat přímý kontakt a co přesto nepatří do sféry podvědomého jednání. Snění se ve mně odehrává jako mocný výboj, jehož záblesky nejsem schopen řídit, ale mohu ovládat jeho šíření, jeho rozptylování do celého těla. Podnožím snění jsou reakce hmoty mého těla, které jedná ve shodě s obecnými fyzikálními zákonitostmi, jako je gravitace a další….Musím tedy tyto zákonitosti pochopit, zvládnout pohyby jako jsou pády a skoky, přemoci hmotu, aby se mi otevřela brána k pochopení této bytosti, jíž jsem.

Marie Kinsky: Pro tanečníka začíná umělecká práce interpretací. Máte za to, že kineziologie je také prostředek, který pomůže řešit problémy tanečního interpreta?
Jean-Christophe Paré: Interpretovat znamená učinit zjevným a jasným to, co je temné, nejasné. Jde tedy o způsob čtení, o způsob vystavení věcí do světla. Když tančíme, když se učíme novou pohybovou sekvenci, co je to jiného než osvětlování?
Abychom toho dosáhli, musíme především hledat přirozené tělesné odpovědi na zvláštní podněty, odpovědi, které se dostavují snadněji, když je tanečník v rozpoložení sebedůvěry. Tyto odpovědi se shodují s velmi archaickými způsoby tělesného chování, k jakým patří například plazivé hadí pohyby nebo rotační zkruty těla…Pozoruhodné je, že výtvarné umění, sochařství, malířství, stejně tak jako tanec intuitivně a odedávna zobrazuje tento aspekt lidského pohybu. Během těchto přirozených tělesných reakcí se otevírají určité body vnitřního prostoru těla (jakési průduchy usnadňující okysličování), z nichž vyprýští energie na povrch vnějšího prostoru těla, kde se tento vjem zachytí. Je to podobné jako na skicách, v místech, kde se ztrácejí neukončené načrtnuté linie, kudy vstupuje světlo….A není to náhoda, že se určitý člověk otevírá snadněji jiným, když se předtím otevřel sám sobě. Zde začíná komunikace, vzájemná výměna…to je to, co hledá umělec svou tvorbou, nic jiného.
Abych to uzavřel - kineziologie, funkční analýza tanečního pohybu neřeší všechny tvé problémy, nicméně je to stavební prvek mnohostranného dialogu na téma tančící tělo, a co je podstatnější - dialogu na téma: kdo vlastně jsme, my lidé. A to je pro mě velice důležitý aspekt: kineziologie pomáhá pojmenovat, co je pro člověka událostí.
(přeložila Nina Vangeli)

Vystoupení Atsushi Takenouchiho
Jako zlomek vesmíru
Taneční zóna 4–5, zima 2001

Vystoupení Atsushi Takenouchiho v sále Konzervatoře Duncan centre bylo vyvrcholením týdenního workshopu věnovaného tanci butó. Tato akce se konala již potřetí z iniciativy francouzské tanečnice a pedagožky, působící v Praze, Marie Kinsky. Atsushi Takenouchi byl jedním z lektorů seminářů spolu s Léone Cats-Baril, tanečnicí butó a bývalou asistentkou Carlotty Ikedy.

Tři a půl roku hledal Atsushi Takenouchi na různých místech přírody materiál k představení Ięm a stone, just a fragment of the cosmos. Tančil v horách, lesích, na březích moře, aby mohl předvést minulost a budoucnost života kamene. Tanec butó dovoluje a plní taková fantastická zadání bez výhrad. Takenouchiho dvouhodinové sólo, ať už sdělovalo cokoli, bylo naprosto mimořádným zážitkem nečekané proměnlivosti a sugestivního výkonu, nabízejícím diváku zkušenost hraničící s rituální mystikou.
Představení se vyvíjelo v přehledných fázích, dělených od sebe změnou kostýmu, světelnou skladbou nebo změnou v hudebním, zvukovém doprovodu. Obřadný úvod byl situován k jedinému scénickému objektu - kamennému oltáři, kde tanečník prostřednictvím dechu-hlasu propojil svou inteligenci s tělem a pohroužil se do nehybnosti, jež je začátkem pohybu, jako je minulost počátkem dneška. Jeho subtilní tělo je vypracované tak, že dráhu sebemenšího pohybu bylo možno sledovat od prvotního impulsu skrz naskrz celou svalovou technologií snad až po práci jednotlivých úponů. Z té anatomické hry takřka nahého těla a obrovské tenze, zřetelné především na kresbě pohybu dlaní a prstů a dále ze složité tělesné motoriky, mající oporu především ve vyprecizovaném systému pohybu chodidel, kdy se tanečník po podlaze přemisťuje v pozici plié jako na neviditelných kolečkách, se tvořily proměnlivé obrazy různé dynamiky, ale stabilní hluboké koncentrace a estetické kvality.
Velmi napínavý byl vstup tanečníka do publika, kde se odehrál přechod do stadia jakéhosi bezživotí. Zbrocený potem, zamotaný do vlastních dlouhých černých vlasů s výrazem smrtelné extáze si mezi lidmi - v hnízdě svého druhu - odbyl námahou a výkřiky poznamenaný přerod. Jeho výraz se změnil na potměšilý škleb, oči měl napůl přivřeny, pohyby strnulé. Ve tváři jako bez duše působí inteligence démonicky. Byl to děsivý obraz - stav budoucnosti života ( i kamene ).

Marie Kinsky
Magazín Štěpánská 35, č 9/98

Francouzská tanečnice a choreografka Marie Kinsky se v Praze usadila teprve v r. 1997, avšak o naší zemi se zajímala již mnohem dříve. Poprvé se objevila, když trávila prázdniny u svého tchána na Morave, ve Ždáře. Potom v r. 1994 poprvé tančila v českém hlavním městě v Perseovi. Bylo to v divadle Labyrint, v choreografii Martiny Salmonové.

Pád a zastavení
Důležitá je pro Marii i práce pedagožky. Vystupuje na scéně a vyučuje tanec již od svých osmnácti let. Vychází z Limonovy techniky, založené na principech pohybu – pádu a zastavení – a pozornost věnuje též kinesiologii, nauce o pohybu aplikované na tanec. V současné době Marie Kinsky dělí svůj čas mezi dvě skupiny Coriolis, kterou založila
v r. 1995 a taneční skupinu Déją Donné, do které vstoupila v říjnu 1997, krátce poté, co se usadila v Praze. Zároveň se účastní divadelních aktivit Fréderique Smetanové a Michala Lázňovského(v září realizace Orfea 1900 v divadle v Řeznické) a organizace festivalu tance a divadla Lenky Floryové, v rámci něhož můžeme obdivovat představení z celého světa. Tento festival proběhne letos od 16. – 23. 10. v Divadle Archa a v Duncan centre.
Letos poprvé se seminářů pořádaných v Duncan centru zúčastní významní francouzští pedagogové, jejich dlouhodobým angažováním (pokračováním seminářů závisí na tom, jaký budou mít úspěch u tanečníků) chce Marie Kinsky uspokojit skutečnou poptávku po kontinuálním vzdělávání v oblasti tance, protože právě o takové kontinuální vzdělávání tu jde “Po konzervatoři jsou tanečníci tak trochu ponecháni svému osudu….” upřesňuje. Tanec, stejně jako ostatní umělecké obory, se neustále vyvíjí a nesledovat vývoj znamená omezit se jen na interpretaci děl klasického repertoáru.
Pro Marii Kinsky je “důležité, aby každý umělec či pedagog byl konfrontován s objevy a novými prvky, s nimiž přicházejí kolegové jin_ch národností, a získával tak vlastní samostatnost”.
Jestliže Francie patří k evropským zemím s největším počtem moderních tanečníků, je tomu tak i proto, že je jednou z mála zemí, kde mají tanečníci po absolutoriu konzervatoře možnost kontinuálního vzdělávání. Naproti tomu pro tanečníky v České republice jsou po opuštění konzervatoře možnosti doplňovat své vzdělání omezené. Můžeme se tedy domnívat, že semináře či víkendy věnované dalšímu vzdělávání mají před sebou zářivou budoucnost.

SE.S.TA v tisku (1999–2004)

2004

Čeští tanečníci jsou v Evropě dřív než republika
13. 2. 2004 Hospodářské noviny str. 10 kultura, Nina Vangeli, Magdalena Čechlovská

Francouzská kultura nabízí tanec, hudbu i víno
15. 3. 2004 Liberecký den str. 18 Liberecko, (sol)

V Liberci začínají Dny francouzské kultury
15. 3. 2004 Právo str. 14 Liberecký kraj, Jakub Hora

Francouzská kultura nabízí hudbu i víno
16. 3. 2004 Deník Pojizeří str. 21 Pojizerský region, (sol)

PROGRAM DIVADLA
30. 3. 2004 Deník Jablonecka str. 21 Jablonecko, (bln)

Jablonec roztančí přehlídka
1. 4. 2004 Deník Jablonecka str. 19 Jablonecko, JANA ŠVECOVÁ

Japonská tanečnice se inspirovala dílem Adrieny Šimotové
4. 4. 2004 Zpravodajství ČTK str. 0 dce kul, HRM

Sumako Koseki nabídne v Divadle Archa Kroniku kosti
6. 4. 2004 Českobudějovické listy str. 6 Kultura (čtk)

KRÁTCE
6. 4. 2004 Plzeňský deník str. 28 Kultura (čtk)

Sumako Koseki nabídne v Divadle Archa Kroniku kosti
6. 4. 2004 Ústecký deník str. 20 Kultura (čtk)

Archu ovládne japonský tanec
7. 4. 2004 Mladá fronta DNES str. 8 Pražská kultura a volný čas (ČTK)

Time passages. A unique pairing explores hidden memories
2004 The Prague Post Lizzy Le Quesnes

RUNWAY
8. 4. 2004 Instinkt str. 59 Scéna

Pražské premiéry 8. 4.–22. 4.
8. 4. 2004 Reflex str. 66 Labyrint kultury – DIVADLO, HONZA DĚDEK

DIVADLO
13. 4. 2004 Respekt str. 23 Scéna redakce

V Divadle Archa mělo premiéru představení Kronika kosti
13. 4. 2004 Zpravodajství ČTK str. 0 dce kul, HRM

Tanec v Arše probudil noční můry
15. 4. 2004 Hospodářské noviny str. 10 kultura, NINA VANGELI

Grafička říká: představení jde napříč i mým životem
21. 4. 2004 Právo str. 16 Kultura (aš)

Setkání butó s Adrienou Šimotovou
21. 4. 2004 Právo str. 16 Kultura, Alex Švamberk

V Praze začíná divadelní sezona
16. 9. 2004 Mladá fronta DNES str. 3 Praha, EVA MIKOLÁŠOVÁ

TK Divadla Komedie k připravovaným projektům
30. 9. 2004 Zpravodajství ČTK str. 0 dce kul, SIH

Divadlo Komedie uvede českou premiéru Berndhardovy hru U cíle a Intervalle
5. 10. 2004 Zpravodajství ČTK str. 0 dce kul, JND

DIVADELNÍ TIPY
14. 10. 2004 Lidové noviny str. 21 Kulturní servis

KAM DO DIVADLA
14. 10. 2004 Lidové noviny str. 21 Kulturní servis

POZVÁNKY
18. 10. 2004 Hospodářské noviny str. 11 kultura

POZVÁNKY
18. 10. 2004 iHNed.cz str. 0

V Divadle Komedie vystoupila skupina choreografa Paca Decina
18. 10. 2004 Zpravodajství ČTK str. 0 dce kul, HRM

Paco Décina
19. 10. 2004 ČT 1 str. 3 19:35 Události v kultuře

Eifmanova doslovnost a prázdnota Deciny
21. 10. 2004 Hospodářské noviny str. 9 kultura, Nina Vangeli

Eifmanova doslovnost a prázdnota Deciny
21. 10. 2004 iHNed.cz str. 0

2003

Butó v Alfredu
17.2. 2003, Divadelní noviny, Vladimír Hulec

Buto mění skryté pocity v tanec
26.3.2003, Hospodářské noviny, str. 9, Magdalena Váňová

Butó týden vyvrcholí dvěma představeními japonské tanečnice
26.3.2003, Zpravodajství ČTK, HRM

DIVADELNÍ TIPY
27.3.2003, Lidové noviny, str. 23 Kultura

Tanec butó se Sumako Koseki
27.3.2003, Právo, str. 10, zaj

Japonské divadlo na Provázku
29.3.2003, Mladá fronta DNES, str. 7 Jižní Morava, bo

K Bonjour Brno tradičně patří i Festivadlo – hostování Sumako Koseki
2.4.2003, Brněnský a jihomoravský deník – Rovnost, str. 22, Věra Sečkářová

Alfred ve dvoře uvede Cestou s ní
13.5.2003, iDNES.cz str. Divadlo / Revue, Klára Vlková

Ambert připravil choreografii pro Prahu
13.5.2003, novinky.cz str.Kultura, Radmila Hrdinová

Mezinárodní doteky improvizace
14.5.2003, Právo, str. 11 Praha - Střední Čechy, rh

Alfred ve dvoře uvedl premiéru choreografie Serge Amberta
14.5.2003, Zpravodajství ČTK str. Kultura, HRM

DIVADELNÍ TIPY
15.5.2003, Lidové noviny str. 23 Kultura

Essential movements
15.5.2003, The Prague Post, str. 8 Calendar, Lizzy Le Quesne

Francouzští choreografové v Praze učí barokní tanec
18.8.2003, Zpravodajství ČTK, str. Kultura, HRM

Tanečníci zakončí společným večerem
19.8.2003, MF DNES Střední Čechy, str. 8 KULTURA, baf

Tanečníci zakončí společným večerem
19.8.2003, Zlínské noviny, str. 17 Kultura, baf

Francouzi učí v Praze barokní tanec
20.8.2003, Právo str. 12, (ČTK, rh)

Workshopy mají zahladit český dluh modernímu tanci
16.9.2003, Hospodářské noviny str. 10 kultura, Magdalena Váňová

Přehlídka tance se kvapem blíží
7.10.2003, Deník Jablonecka str. 23, bln, sve

Jablonecké divadlo ovládne scénický tanec
8.10.2003, Zpravodajství ČTK, IVC

Jablonec bude na týden taneční metropolí
13.10.2003, Deník Jablonecka str. 19, PETRA ENDLEROVÁ

Čtyři+Čtyři dny v pohybu v Šárce
23.10.2003, Právo str. 11, (rh)

4+4 dny v pohybu v Šárce
24.10.2003, novinky.cz, rh, Právo

Čtyři + čtyři dny v pohybu
30.10.2003, ČT 1 19:35 Události v kultuře

Úspěch tanečníků z Ústecka
30.10.2003, Orlické noviny str. 7 Lokální MIREK NĚMEC

Festival v Šárce pokračoval vystoupením francouzského choreografa
30.10.2003, Zpravodajství ČTK, HRM

Foto - Čtyři a čtyři dny v pohybu
31.10.2003, Haló noviny str. 8 Kultura, (the)

Le Témoin / Coup de Chapeau _ SE.S.TA
09 2003, La gazette, Centre chorégraphique National de Nantes

Letní setkávání
Podzim 03, ročník 40, Taneční listy

Cestou s ní, Francouzský choreograf Serge Ambert na cestě do ženské duše
Podzim 03, ročník 40, Veronika Švabová, Taneční listy

2002

Tři nahlédnutí do zápisníku Marie Kinsky
jaro 2002, Taneční zóna, str. 70-71

Taneční jiskření vzniká Mezi dvěma
5. 3. 2002, Hospodářské noviny, str. 28, Jiří Hlinka

Zatrženo - vystoupení skupiny Christine Bastin
5.3. 2002, Právo

Mezi dvěma – večer francouzských duet
4/2002, Taneční listy, str.9, Gabriela Genzerová

Tanz und Theater abseits der gro_en Veranstaltungen
4. 4. 2002, Prager Zeitung, str.2, Lucie Drahonovská

Od princezny Ezny k princezně aneb Tančící ruce
6/2002, Taneční listy, str.7, Gabriela Genzerová

Mezi dvěma, večer tanečních promluv mistrů a žáků
léto 2002, Taneční zóna, str.64-65, Jana Návratová

Tourner dans les pays de l’Est
září 2002, La Sc_ne, str.56-57, Nathalie Mauret

V divadle Alfred ve dvoře vystoupí francouzská hvězda
23. 10. 2002, Hospodářské noviny, str. 12, kal

Time well spent
21.10.2002, Prague Business Journal, str. 27, Karolina Plecitá

Světová premiéra Clauda Brumachona se zítra koná v Praze
22. 10. 2002, Lidové noviny, str.21, jma

Ikaros/Duet v divadle Alfred ve dvoře
23.10. 2002, Metro, str.14

Kaleidoskop
22. 10. 2002, Večerník Praha, str.17

2001

Kineziologie, jedna z cest k vyzařujícímu tělu, rozhovor s Jean-Christophem Paré
jaro 2001, Taneční zóna, str.65-66

Oba směry, které vyučuji, charakterizuje hledání, rozhovor s Marii Kinsky
22.8. 2001, Hospodářské noviny, str. 16, Jiří Hlinka

Seminář v Duncan Centru otevírá dveře do světa tance
22. 8. 2001, MFDnes, Richard Guryča

2000

Dances new dawn
23. 8. 2000 The Prague Post, Sandrine Harris

Butoh – Tanzende seele Japans zu gast im Duncan Centre
11/2000, Prager Zeitung, str. 4, Corinne Roll

Rozhovor s Marií Kinsky
3/2000, Taneční zóna, str.64, Jana Návratová

Jako zlomek vesmíru – o vystoupení Atsushi Takenouchiho
3/2000, Taneční zóna, str. 65, Nina Vangeli

1999

Dance, dance, dance
16. 6.1999, The Prague Post, str. B6, K.K.

Marie Kinsky – portrét
září 1999, Štěpánská 35, str. 8-9