Jana Bitterová & Sofie Johnson: Jak rozhýbat výuku uměním?

Tělo jako nástroj k učení

Co je podle vás největší obava, když učitelé poprvé slyší o zapojení tance do formálního vzdělávání? 

Sofie: Často mají z tance obavy, protože to není jejich obor. V matematice přesně vědí, co dělají, ale u tance nemají tu jistotu. Je to asi strach z něčeho, co sami neumí, a obava, že v této roli selžou. Také se podle mě často bojí chaosu. Dokud děti sedí v lavicích, mají pocit, že situaci zvládají. A když se k tomu přidá tlak na to, že je potřeba naučit nějaké penzum učiva, a celková únava, na pohybové experimenty už zkrátka nezbývá energie.

Jana: Z mé zkušenosti si učitelé často ani nedokážou představit, co všechno tanec může být. Přitom i základní aktivity, jako je malé, ale vědomé zastavení nebo protažení u lavic, považujeme za první krok k tvůrčímu pohybu. Nejde o vytváření složitých choreografií, ale o samotný vědomý pohyb. Někdy je také nenapadne, že jde propojit tanec se školním učivem, že třeba právě matematiku lze učit i pohybem. 

Máte zkušenosti s tím, že se učitelé bojí využívat tanec ve formálním vzdělávání, protože to jde na úkor znalostí?

Sofie: To je každodenní diskuse. Učitelé jsou pod tlakem, aby včas probrali všechnu látku podle plánu. Projektová a zážitková výuka je pro ně stresující, protože mají pocit, že kvůli ní nestihnou naplnit povinné tabulky. Jde o neustálý boj o hledání rovnováhy: zatímco zážitky rozvíjejí dovednosti a kompetence žáků, učitelé, ale i rodiče, se obávají, že to bude na úkor znalostí. 

Jana: Podle mých zkušeností tanec ve výuce naopak může přinést prohloubení znalostí. Děti dokážou učivo skrze tělo lépe pochopit. Samozřejmě není cílem, aby celá výuka probíhala pouze v pohybu. Jsou témata, na která je třeba spíš si v klidu sednout nebo i memorovat. Ale právě projekt Škola tančí ukazuje, že pohyb může být dobrou bránou ke znalostem. Díky zapojení těla je prožitek hlubší a zapamatování informací intenzivnější.

Geometrie jako 3D zážitek

Co podle vás může přinést tvořivý pohyb do klasické výuky? Jak tento přístup mění způsob učení?

Jana: Pro řadu dětí je pohyb nejpřirozenějším způsobem, jak se učit. Pokud se tanci nevěnují v kroužcích, tak ani nemají šanci zjistit, že se dá s tělem pracovat vědomě.  V běžném tělocviku děti často jen soutěží o to, kdo bude například nejrychlejší, nebo si prostě potřebují vybít energii. Tanec ale do školy přináší něco víc –⁠ zjištění, že s vlastním tělem se dá hluboce a soustředěně pracovat. Učí vnímat svoje tělo a ovládat ho, což je pro život klíčová zkušenost.

Sofie: Já si tohle uvědomila až v osmnácti letech u maturity. Napsala jsem si na zrcadlo: „Když je ti špatně, jdi ven.“ Od té doby vím, že když jsem zaseklá v hlavě, pomůže mi pohyb. Spousta lidí si místo toho vytváří špatné návyky – jdou se nakopnout kafem nebo cigárem. Přitom je to pořád o tom samém – o dechu, kyslíku a o tom, že se něco v těle rozhýbe a změní. 

Jana: Skrz pohyb se naopak dostáváme blíž reálnému světu. Například když přeneseme učivo geometrie z dvojrozměrného světa papíru do 3D prostoru v různých situacích, najednou už to není jen o tom, že děti rýsují tužkou na papír.  Najednou zažijí, co znamená běhat po stranách trojúhelníku v prostoru. Nebo zjistí, že pravý úhel neznamená jen čára, čára a mezi tím oblouček s tečkou na papíře, ale skrz pohyb si mohou uvědomit: „Aha, tohle je pravý úhel v mém těle.“ A v pohybu pozorujeme i prostor kolem nás. Jsem v tomhle optimistická a myslím si, že v kreativním pohybu se dají znalosti procvičit nejen hlouběji, ale i komplexněji a někdy děti dojdou i k úplně novým poznatkům.   

Sofie: Myslím, že slovo „komplexní“ nebo „holistické“ je tady klíčové. Čím víc jsme závislí na technologiích, tím víc je potřeba tyto aktivity podporovat. Možná to tak bylo i dříve, že všichni jen seděli a psali, ale s pohybem je svět celistvější. Obecně dětem pohyb chybí. Mají málo času na sociální kompetence, pořád jen sedí v lavicích, a doma často zase jen na telefonu.

Je tvůrčí pohyb pro každé dítě? 

Jana: Určitě neplatí, že by se každý učil nebo vyjádřil pohybem lépe než čímkoliv jiným. Ale přijde mi skvělé dát šanci dětem, které tenhle případ jsou. Jiné se zase vyjádří lépe vizuálně nebo verbálně nebo se nejlépe učí poslechem. Každý to má jinak. Myslím si, že děti ve školce nebo na prvním stupni se v bezpečném kreativním pohybu cítí dobře opravdu snad všechny. Samozřejmě některé jsou introvertnější povahy a je pro ně výzva, když pohyb sdílíme s ostatními. Ale běžný pohyb v rámci cvičení mezi ostatními si obvykle užívá každý. U starších dětí to může být složitější, pokud se s kreativním pohybem předtím nikdy nesetkaly. 

Když mluvíme o školní látce –⁠ například geometrii nebo fotosyntéze –⁠ jakou roli v procesu učení může mít tvůrčí pohyb? Jakým způsobem lze přetransformovat takto abstraktní látku do pohybového zážitku? 

Jana: Se školními tématy pracuji moc ráda, je to pro mě impuls k tvorbě. S dětmi k nim nejdříve uděláme brainstorming a hledáme cesty, jak se k tématu vztáhnout. Na základě toho vytvořím přesná zadání, podle kterých si děti hledají vlastní pohyby. Osvědčuje se mi, aby si své pohyby navzájem předávaly. Tím, že někoho jiného učí svůj pohybový materiál, tak si ho mnohem lépe zapamatují a pochopí. Výsledkem nejsou naučené sestavy, ale vědomá práce ve skupině, kde každý prvek vychází přímo z nich a z probírané látky. Právě třeba geometrie je pro tanec úplně skvělé téma. Například jak můžu s ostatními vytvořit pohybem trojúhelník? Jak se pohybovat po oblých drahách? Tyhle principy v tanci přirozeně jsou, jen je musíš pojmenovat a pracovat s nimi. Dětem to pak dává velký smysl a motivaci. Pohyb potom není formální nebo vyprázdněný.

Sofie: Já se teď snažím hudební témata převést do pohybu, abych naplnila záměr školního vzdělávacího plánu. Zkoušeli jsme dělat krátké choreografie na dobové skladby – třeba na Malou noční hudbu. Každý si vytvořil konkrétní pohyb, ostatní se ho snažili zopakovat a z toho se skládala drobná choreografie. Je to dobrý způsob, jak se do hudby tělem skutečně zaposlouchat. Taky jsme zkoušeli se pohybově zorientovat v historických obdobích a uměleckých slozích. Vytvářeli jsme časovou osu z vlastních těl a pohybově se naciťovali na baroko, renesanci nebo klasicismus. To byla dobrá hodina.

Tvůrčí pohyb děti odemkne

Jak reagují žáci, když dostanou možnost komunikovat pohybem místo slov? Třeba ti, kteří se běžně v hodinách neprojevují, nebo jsou třeba vyčleněni z kolektivu?

Jana: Některé děti jsou zkrátka introverti a to se odráží i v práci s pohybem a musí se s nimi pracovat opatrně. Ale stává se, že dítě, které se ve školním prostředí zdá introvertní, se v pohybu naopak otevře a zjistí, že pohyb je jeho parketa. Dává to příležitost ukázat talenty, které by jinak nikdo neobjevil. 

Sofie: Jsou děti, které se při tanci promění v úplné showmany, dají do toho všechno a celou třídu si naprosto získají. Pracovali jsme s klukem, který má nervové tiky, je z komplikované rodiny, ale když jsme dělali rap, úplně to rozbalil. 

Jaké jsou podle vás největší překážky pro zavedení tvořivého pohybu do výuky? 

Jana: Podle mě jsou to časová dotace a priority. Jsme zvyklí se ve škole vyjadřovat slovem nebo písmem, což se děti učí jako první. Ale pohyb je jiné médium, ve kterém se děti i učitelé musí nejprve zabydlet, proto je potřeba mít na to čas. Nemůžeme chtít v pohybu hned stihnout stejné množství látky jako v lavici, když nejdříve potřebujeme vybudovat bezpečné prostředí a základní kompetence pro práci v tomto způsobu vyjadřování. Je tedy důležité nesledovat jen pokrok ve znalostech učených obvykle verbálně. Uvědomit si, že i když jsme neprocvičili tolik stran učebnice, děti udělaly obrovský pokrok například v sociálních dovednostech, vnímání těla nebo si procvičily pohybovou paměť.

Sofie: Učitelé mají z pohybu strach i proto, že je to nikdo neučil. Chybí jim metodika a oni se pak cítí jako v experimentu, na který nemají dost energie. Takové projekty ve výuce jsou vždy o prioritách –⁠ když přidáme prožitek, musíme ubrat trochu teorie. 

Podle mě to celé otevírá zásadní otázku: co jsou vlastně ty klíčové hodnoty a vědomosti, které si mají děti ze školy odnést? Stále hledáme cestu.

Jana: Myslím, že je potřeba začít od pedagogických fakult. Chápu, že pro některé učitele, kteří učí dvacet let nějakým způsobem, může být tento přístup náročný nebo těžko uchopitelný. I když samozřejmě záleží především na osobnosti konkrétního pedagoga. Dává mi smysl zaměřit se především na začínající nebo teprve studující budoucí učitele, a to se pak pozvolna přirozeně promítne do jejich praxe. 

Uvědomit si, co pohyb znamená

Sofie, prozradíš, jaký pedagogický záměr sis během seminářů pomáhala rozpracovat? Máš pocit, že se ti podařilo najít ten správný klíč k propojení pohybu a konkrétní školní látky?

Sofie: Jelikož mám za úkol předělat školní vzdělávací plán, bylo pro mě nezbytné získat nápady, jak s pohybem ve výuce dlouhodobě pracovat. Přítomnost týmu choreografů byla jednoznačně velkým přínosem. Klíčové pro mě bylo, že jsme si přímo v kurzu zkoušeli drobná cvičení, experimenty. A pak jsem se snažila to okamžitě přenést do výuky, což je dobré udělat hned, než ty impulzy vyprchají. Teď mám vytvořenou jednu modelovou hodinu, kterou bych dokázala odučit bez přípravy, což beru jako úspěch. Mám odvahu do toho s dětmi jít. 

Zažily jste v průběhu vzdělávacího cyklu ten pověstný aha moment, kdy jste si řekly: „Tohle je ono, teď se všechny dílky skládačky spojily?“  

Sofie: Já mám jeden velký. Bylo to během tanečního cvičení s Leou (Švejdovou, pozn. red.). Mohli jsme jít s kolektivní vlnou, pak se zastavit a dělat si něco podle svého, a po chvíli nás vlna zase vzala. Sedlo mi to do aktuální situace. Měla jsem období, kdy jsem ztratila vizi a cítila, že se potřebuji nechat vést. Díky tomu pohybu mi docvaklo, že je to v pořádku. Že je občas příjemné nechat se unášet a jindy je člověku dobře, když si stojí za svým. Byla to pohybová metafora, která mi ukázala, že v tom boji nejsem sama, že i ten člověk, co to cvičení vymyslel, to chápe. O tom je pro mě umění.

Jana: Pro mě je cyklus pro pedagogy velmi inspirující v tom, že ho vede tolik choreografů z projektu Škola tančí najednou a můžeme zažít v akci, jak kdo pracuje. Projekt vznikal organicky díky lidem se stejným nastavením. A přestože na to jdeme každý trochu jinou cestou, vnímám, že kreativní pohyb ve školním prostředí chápeme stejně.

Můj hlavní aha moment bylo uvědomění, že plno věcí, které nám jako choreografům přijdou samozřejmé, pro ostatní lidi – i pro pedagogy, kteří mají k pohybu blízko – samozřejmé nejsou. Třeba fakt, že i z pár jednoduchých gest můžeš postupně vytvořit celou choreografii, když víš, jak si hrát s časem, prostorem nebo kvalitou pohybu. 

S jakým hlavním záměrem jste vstupovali do spolupráce s učiteli v rámci tohoto cyklu  a v čem naopak pedagogická praxe a uvažování učitelů obohatilo vaši uměleckou praxi?

Jana: Chtěli jsme pedagogům nabídnout paletu nápadů, jak s pohybem pracovat ve výuce –⁠ od drobných tipů na dílčí aktivity až po inspiraci, jak postavit celou hodinu. Zároveň jsme s pedagogy sdíleli metodické postupy, ve kterých se lze orientovat – jak může vypadat zahájení práce s pohybem, jak uchopení tématu, co je to tvořivá část a tak dále. Pro nás choreografy to byla skvělá příležitost ujasnit si naše postupy a pojmenovat si metodologicky, co děláme. Zároveň to byla velmi zajímavá skupina pedagogů z různých druhů škol z celé republiky. Slyšet, jak fungují ve svobodné škole nebo na státní základce a s jakými tématy pracují, pro mě bylo inspirativní.

Jakou radu byste dali učiteli, který chce začít s pohybem ve své třídě hned zítra ráno?

Sofie: Mě napadlo začít rozcvičkou. Dělám to s dětmi, které mám první hodinu, protože se sama chci rozcvičit. Každý to někdy viděl, třeba v Bobovi a Bobkovi. Prostě ruce nahoru a dolů, takový ten základ.

Jana: Nedávat si moc velké cíle a nároky na sebe ani na žáky. Začít co nejjednodušeji. Nevymýšlet složitosti, ale spíš si uvědomit, co pohyb znamená – že už jen to, když se pomalu postavím a rychle si sednu, může být začátek vědomého pohybu. A taky si užít radost z pohybu. Jednoduchá pohybová hra může být pro řadu lidí tím nejpřirozenějším úvodem do tvořivého pohybu.

Jana Bitterová je choreografka a pedagožka. Věnuje se současnému tanečnímu umění a improvizaci z tvůrčího, pedagogického i teoretického hlediska. Působila v Anglii, kde vyučovala v tanečním programu na Falmouth University, ve francouzském Quimperu (asistentka v choreografickém centru T.E.E.M.) a v belgickém Oostende (v edukačním oddělení muzea současného umění Mu.ZEE). Ve své umělecké práci tvoří sólová i multimediální představení, věnuje se site-specific projektům a zapojování místních komunit do uměleckého procesu. Dlouhodobě spolupracuje se SE.S.TA na kreativně-vzdělávacím projektu Škola tančí. 

Sofie Johnson je vystudovaná producentka a režisérka alternativního divadla, která se skrz zájem o participativní divadlo, happeningy, soběstačný život v přírodě a mateřství, dostala k práci učitelky hudebně-dramaticko-pohybové výchovy na druhém stupni. K práci ji přivedl zájem o rozšíření vzdělávacího plánu z hudebního na pohybově-dramatický, ve kterém vidí velký smysl a potenciál, jak žáky dostat do pohybu a vylepšit třídní klima. Zaměřuje se na přípravu školních akademií a neustále hledá cesty, jak se s žáky vzdělávat na čerstvém vzduchu.

Vzdělávací cyklus pro pedagogy Rozhýbej výuku uměním realizujeme s finanční podporou Ministerstva kultury ČR v rámci programu CUKR –⁠ Centra uměleckého a kreativního vzdělávání v regionech.

Rozhovor vznikl pro potřeby Učitelského měsíčníku.