Emancipovaný divák, divácké společenství: Workshopy Choreografického fóra 2024

Tomáš Kubart

13. 11. 2024

Body & Somatics Education Spectatorship & Participation

Choreografické fórum, moderovaná mezioborová diskuse, v níž se setkávají odborníci, profesionálové a nadšenci z oblasti současného umění, které přesahuje rámec scénických umění, se odehrálo 5.–8. 10. 2024. Kromě skvělé dramaturgie tanečního a pohybového divadla, jež se letos doplňovala s nabídkou festivalu 4+4 dny v pohybu jsme měli možnost zúčastnit se hned tří workshopů: s Angelou Conquet, Samuli Nordbergem a Branislavou Kuburović.

Přeskočit anglický abstract

The Emancipated Spectator, the Audience Community: Workshops of the Choreographic Forum 2024

In an online article for the Czech dance magazine Taneční zóna (Dance Zone), critic Tomáš Kubart surveys the highlights of the SES.TA 2024 Choreographic Forum. He underscores Angela Conquet’s keynote Situating the Spectator’s Gaze, which reframes spectatorship as a somatic, power-laden act grounded in “situated knowledges”. Kubart then charts Samuli Nordberg’s seven-stage workshop Space and Touch in Digital Presence, revealing how movement mutates when taught, filmed and live-streamed. He also describes Branislava Kuburović’s session Wit(h)nessing (as) an Audience), which recasts aesthetics as the shared processing of trauma within a “matrixial” community. Together with the performances Stojíme v pohnutí and Kono atari no dokoka, he argues, the programme shows how embodied practice, technology and collective memory forge new communities on – and beyond – the stage.

Do prvního „pracovního“ dne jsme vstoupili s australskou taneční kurátorkou a badatelkou z melbournské univerzity Angelou Conquet, která žije v Austrálii a v Kanadě, a tato její dvojdomost je příjemným zpestřením jejího výkladu a snad stojí i za povahou jí zvolených příkladů z taneční praxe. Situating the Spectator’s Gaze byla lektorskou přednáškou zaměřenou na vztah diváka a performerek/performerů z hlediska somatické provokace (somatic provocation) na příkladech tanců a performancí Aboriginců a příslušníků First Nations. Co vlastně znamená učinit tanec „přítomným“ (present)? Na příkladu Lettere Amorose Raimunda Hoghe z roku 1999, zpřítomňující příběh Yaguine Koïtu a Fodé Tounkara, dvou teenagerů, kteří v roce 1999 umrzli jako černí pasažéři při letu z Guineje do Evropy. Německý dramaturg a choreograf Raimund Hoghe v tomto hluboce dojemném sólu z téhož roku čte dopis nalezený u mrtvých obětí pádu z letadla „zodpovědným lidem v Evropě“. Vypadá to, „jako by byl napsán dnes“, říká Hoghe. Čte politické dopisy, svědectví o touze po jiném, lepším životě. Mistrovské dílo umělecké empatie.

Právě na jeho tvorbě ilustruje pojem Johna Martina „metakinesis“ a teorii Jacquese Rancièra Emancipovaný divák: „Společná moc je síla rovnosti inteligence,“ ale posouvá ji dál: nevnímáme pouze pomocí základních smyslů, sluchem a zrakem, ale také tělem, somaticky – „sensing with the muscles is about the perception“. Somatická pozornost zahrnuje přítomnost těla v jeho okolí, které zahrnuje vtělenou přítomnost druhých. Thomas Csordas v Somatických módech pozornosti (Somatic Modes of Attention, Cultural Anthropology, roč. 8, č. 2, květen 1993, s. 135–156) píše, že: „Ztělesnění jako paradigma nebo metodologická orientace vyžaduje, aby tělo bylo postaveno jako existenciální základ kultury – ne jako objekt, který je ‚dobré myslet‛, ale jako subjekt, který je ‚nutné být‛.“ Tím pádem má tělo performerky/performera, jeho fenomenální, ale i sémantická přítomnost na scéně, význam neoddělitelný od jeho kulturního prostředí – od našeho kulturního prostředí. A tím pádem je neoddělitelný od vztahů, sítí a hierarchií v rámci společenství, v němž se nevyhne vlastním předsudkům a privilegiím. Proto Angela Conquet ve výkladu pokračuje koncepty Susan Sontag a Donny Haraway „situovaných vědomostí“ (situated knowledges), protože právě ty jsou podle Michela Foucaulta základem struktur moci („Rules of taste create structures of power,“ Susan Sontag). A se strukturami moci vyvstává otázka zodpovědnosti – zodpovědnosti za performanci, představení, která v pojetí Haraway a Rancièra přechází značnou měrou na diváka (odtud také název Rancièrovy práce Emancipovaný divák).

V pondělí 7. 10. pokračovalo Choreografické fórum workshopem finského tanečníka, choreografa, pohybového lektora a v letech 2007–2010 uměleckého ředitele Tanssiteatteri Tsuumi Samuliho Nordberga Space and Touch in Digital Presence, jenž byl pro mne osobně jedním z nejzajímavějších workshopů, kterých jsem se kdy zúčastnil: jako taneční a pohybový elév jsem díky Nordbergovu workshopu měl možnost nahlédnout nejen do tajemství pohybové přípravy, ale zejména do způsobu práce pohybového/tanečního dramaturga (dramaturgyně). Nordberg rozdělil čtyřhodinový workshop do sedmi hlavních fází: v první jsme měli každý vymyslet vlastní způsob pohybu v rozlehlém prostoru na Hybernské „E“, v druhé fázi jsme se měli spojit s partnerem/partnerkou a naučit je vlastní pohyb, ve třetí fázi byly naše dvojice rozděleny, vznikly nové a nového partnera (partnerku) jsme měli naučit pohyb, který jsme se předtím sami naučili od našeho prvního partnera. Ve čtvrté fázi jsme naučený pohyb předváděli na jevišti před publikem čítajícím tři diváky/divačky, v páté fázi jsme sledovali tanec jednoho z účastníků workshopu a současně jeho live stream promítaný na stěnu, v šesté fázi jsme sledovali záznam dění z místnosti, do níž jsme neviděli (takže jsme nemohli vnímat fenomenální těla aktérky ani jsme neviděli kameramana) a v závěrečné sedmé fázi workshopu jsme vytvářeli krátkou performanci za použití živého streamování.

Pro mne to znamenalo nejen zcela nový způsob tvorby (jsem původním vzděláním keramik a malíř, s hlínou a barvami pracuji dodnes, ale s pohybem a pohybovou dramaturgií zkušenost nemám), sledování procesu vzniku pohybové skici až k její dramaticky účinné podobě, ale především možnost sledovat proces a fungování pohybové dramaturgie, i když o tom Nordbergův workshop zřejmě tak úplně neměl být. Jenže ty první tři fáze pro mne byly ukázkou tanečně-pohybové dramaturgie: v první jsem ukázal svůj pohyb – sledování studeného sváru v linoleu, trošku v duchu Fluxu, bez ohledu na to, je-li na něm nějaká překážka.

Prostě jsem pokračoval v pohybu přes židle, které na sváru stály – ten pohyb se naučil Petr, můj partner v první fázi workshopu. Když jsem se měl ale ve třetí fázi workshopu znovu naučit pohyb mé partnerky (Katariny), poznal jsem v něm svůj vlastní pohyb, už však upravený. Katarina totiž nestoupala na polstrování židlí, ale opatrně je přelézala, aby je nezašpinila. Když jsem měl svůj původní pohyb předvést publiku, v podstatě jsem na Nordbergem vymezeném jevišti (použil jednoduchou lepenku a vytvořil obdélníkový hrací prostor) židle přeskakoval: najednou bylo vidět, jak je můj pohyb bez vědomí nějaké vize a znalosti prostředí, v němž bude realizován, téměř nesmyslný.

Dalším takovým poznatkem byla nezbytnost dramaturgické práce se záznamem pohybu: prvním dobrovolníkem z účastnic a účastníků workshopu, který se odvážil pohybovat se před ostatními na jevišti, opět vyznačeném pouze lepenkou, byl Vlastimil. Jeho pohyb snímala česká pedagožka, dramaturgyně a performerka Mish Rais a z její práce (ačkoli nebyla lektorkou workshopu) jsem pochopil, jaké možnosti nabízí snímání pohybu objektivem – a že může jít proti dramaturgii tanečníka/tanečnice.

S doktorkou Branislavou Kuburović, pedagožkou Prague City University a Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, jsme se v úterý 8. 10. ponořili do práce na Wit(h)nessing (as) an Audience.

Kuburović ve své lekci vycházela z Judith Butler a z izraelské umělkyně Brachy Ettinger: „Nemůžeme doufat, že se nám podaří zjistit, o jaké ztrátě zde jednáme. Musíme se ptát na historické ztráty, na ty, které se na nás přenášejí bez našeho vědomí, na úrovni, kde nemůžeme doufat, že je poskládáme dohromady, kde jsme na psychické úrovni odkázáni na kousky, na kousky, které mohou být nějakým způsobem spojeny, ale nebudou plně ‚spojovat‛ afekt.“

„In art […] we are moving from phantasm to trauma. Contemporary aesthetics is moving from phallic structure to matrixial sphere. We are carrying […] enormous traumatic weight, and aesthetic wit(h)nessing in art brings its awareness to culture’s surface.“

Bracha Ettinger, Wit(h)nessing Trauma and the Matrixial Gaze, s. 108: „Společenství tvořené jednotlivostmi, nikoli jednotlivci nebo plně definovanými skupinami, ale extatickými a smrtelnými bytostmi, mezi nimiž se nachází “:

„the passion of and for community propagates itself, unworked, appealing, demanding to pass beyond every limit and every fulfillment enclosed in the form of an individual. It is thus not an absence, but a movement […].“

Jean-Luc Nancy, The Inoperative Community, s. 60

Právě její přednáška účinně zakončila nejen úctyhodný workshopový cyklus Choreografického fóra, ale svým tématem odpověděla hned na dvě otázky, které jsme si mohli klást během našich setkávání mimo Kampus Hybernská, tedy v divadle Archa+ na představeních Stojíme v pohnutí nebo Kono atari no dokoka: Jak udržet vzpomínku a jakým způsobem vzniká komunita. Vlastně jsme obojí zažili na vlastní kůži: archeologii vzpomínek, jak s ní pracují Michikazu Matsune s Martine Pisani v Kono atari no dokoka, nám přiblížila právě Kuburović – a to bez použití konceptu „emocionální komunity“ Barbary H. Rosenwein: Základem paměti je emocionální komunita, jež vzniká sdílením společných zážitků v jejich pestrosti a vzájemné odlišnosti.