Škola tančí: Když se výuka propojí s pohybem a choreografií
V roce 2016 se projekt Škola tančí konal ve čtyřech základních školách ve Žďáru nad Sázavou, a to vždy formou krátkodobé spolupráce. S dětmi tak pracovaly čtyři páry složené vždy z jednoho choreografa / choreografky (Zdenka Brungot Svíteková, Jan Bárta, Barbora Látalová, Jana Bitterová) a jedné učitelky. Kombinovali umělecký a pedagogický způsob práce s dětmi. Základním rámcem projektu totiž je snaha propojit konkrétní školní předmět nebo vybrané téma, které ve třídě rezonuje, s pohybem a tancem, otevřít ho pro děti jiným způsobem, a to skrze kreativní proces.
Kulatý stůl Škola tančí – KoresponDance, 9. 7. 2016
Projekt se inspiruje ve Francii, kde je podobná spolupráce ve školách běžná (avšak odehrává se na dlouhodobé bázi). Proto se kulatého stolu, který na festivalu KoresponDance reflektoval, co se v těchto čtyřech případech podařilo, zúčastnila také Sophie Billy, která má s podobnými projekty ve Francii dlouhodobé zkušenosti. A své know-how vnesla prostřednictvím workshopů i do Česka.
Šest smyslů
Jan Bárta pracoval s dětmi ze třetí třídy od května do června 2016. Celkem se uskutečnilo sedm zhruba tříhodinových setkání. Tématem bylo pět smyslů i smysl šestý – smysly v pohybu, vědomí vlastního těla. Pracovat na něm začalo 25 dětí, ale v průběhu práce se jejich počet snížil na 15 – nepokračovaly ty, které nechtěly (báze dobrovolnosti, kdy si projekt děti a rodiče ve školách také předem odsouhlasili). Cílem poté byla pro děti spolupráce samotná – vytvořit něco dohromady, rozvíjet vztahy mezi sebou, začít se poznávat, protože právě to se ukázalo ve třídě jako skutečné úskalí. Díky tématu smyslů děti postupovaly od sebe ven ke skupině – nejprve poznávaly sebe samé a pak své spolužáky. Nakonec se tedy projekt stal do jisté míry více sociálním než čistě pohybovým a tanečním – vycházel ze skupiny a podle toho dospíval ke konečnému tvaru, který bylo možné veřejně prezentovat. Spolupráce tak otevřela i další témata – například otázku inkluze a inkluzivního přístupu ve třídě nebo problematiku frontální výuky v současné škole.
Lidské tělo
Zdenka Brungot Svíteková pracovala s dětmi z páté třídy, a to během června 2016. Tématem bylo lidské tělo. Výchozím bodem se pro Zdenku stalo studium části učebnice věnované lidskému tělu, podle které se děti učí – klouby, kosti, svaly, krevní oběh, puls, srdce, látková výměna… S dětmi pracovala intenzivně čtyři vyučovací hodiny týdně, což vyžadovalo od dětí velké soustředění. V počátku musela sladit očekávání dětí s tím, na čem budou společně opravdu pracovat. Další téma vnesla do společné práce dívka na vozíku – bylo tedy třeba společně hledat, jak ji s dětmi pohybově propojit, jak najít pro každého místo ve skupině tak, aby byli všichni rovnocenní, jak se navzájem poslouchat, věnovat si pozornost, jak si navzájem pomoci, jak spolu být; dívka vnesla do dění také jinou kvalitu pohybu. Samotná učebnice se sama o sobě ukázala jako svého druhu návrh na představení, který se pak vyvíjel a zjednodušoval pod vlivem skupiny.
Matematické zlomky
Jana Bitterová pracovala s dětmi také v červnu 2016, dvakrát týdně po čtyřech hodinách; celkem se setkaly šestkrát. Její skupina měla 19 dětí a byla poměrně kompaktní. Dostala konkrétní zadání z matematiky – zlomky. Jana se šla pro inspiraci podívat na vyučování a zjistila, že se téma k tanci ve skutečnosti úzce pojí. V konkrétní práci pak zlomky s dětmi převáděla do pohybu a prostoru – například otočením těla o polovinu kruhu, během do dvou třetin prostoru apod. Postupně vznikala spousta nápadů. Na začátku bylo tělo a počítání, které zaměstnalo racionální mozek, ale postupně přibýval pohyb, obrazy, představy, metafory… Protože s dětmi pracovala v areálu žďárského zámku, jednalo se téměř o site-specific postupy, které braly do úvahy konkrétní místa, šestibokou kašnu a podobně. Přínosem pro děti nakonec bylo i to, že zblízka poznaly profesi choreografky.
Řemesla, hlavně skláři
Bára Látalová pracovala v malotřídce, kde byly děti od 1. do 4. třídy, a setkala se s nimi celkem čtyřikrát. Měla oživit konec školního roku. Tématem se stala řemesla v návaznosti na Rok řemesel, kterému se ve škole věnovali. Konkrétně se s dětmi zaměřila na skláře, závěrečná prezentace se stala poctou tomuto řemeslu i někdejší lokální sklářské tradici. Bára pojala i tanec jako řemeslo, vrátila se k historickým kejklířům a vedla děti k hravému přístupu k tělu při využití řemeslnické terminologie – tělo otesávaly, pilovaly, hoblovaly, hnětly… Další vývoj nechala na dětech a jejich vlastních nápadech. Vnímala, že se tím posiluje odpovědnost dětí, které si uvědomily, co dokážou. Děti měly možnost učit se o těle a o sobě navzájem. Pohyb jim byl přirozený.
Témata, která se daří otevírat
Je důležité, že pozitivní přínos spolupráce vnímají nejen učitelé, ale také děti, jak tvrdí učitelky a umělci. Některé by si rády podobnou zkušenost zopakovaly, jiné ji braly jako jednorázovou věc, která je nějak obohatila. Ze zkušenosti učitelek, choreografek a choreografa také vyplývá několik okruhů témat, která se daří tancem ve školách pro děti účinně otevírat a posouvat dál:
- poznání sebe sama, svého těla, vlastní kvality pohybu,
- setkání se sebou jako s tvůrčí bytostí,
- poznání skupiny, třídy jako kolektivu, který spolupracuje, komunikuje, společně
- tvoří a vytváří závěrečnou prezentaci jako společné dílo,
- rozvoj sociálního a inkluzivního myšlení,
- jiný pohled na učení a rozšíření povědomí o netradičních způsobech učení (holistický přístup – prostředkem k učení je celé tělo),
- větší povědomí o profesi choreografa.
Koresponduje to s tím, co u kulatého stolu přesně vyjádřila Sophie Billy. Podle ní je totiž tanec jakožto umění také médiem, jedinečným a přirozeným prostředkem k dalším cílům.
