Stéphanie Nyota N'Duhirahe: Jak přistupovat k zpracování vlivu politických událostí na osobní historii člověka
Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA hostilo na rezidenci ART KLASTRY ve Žďáru nad Sázavou cirkusovou umělkyni Stéphanii Nyotu N’Duhirahe. Ačkoli pochází ze Švýcarska, už od roku 2010 je pevnou součástí pražské cirkusové komunity působící v KD Mlejn. Na rezidenci přijela se svým experimentálním projektem Šrámy/Děti z bakelitu, v němž zpracovává zkušenosti lidí, kteří byli dětmi během sametové revoluce. V rámci platformy Cie Pieds Perchés si Stéphanie a její umělecká partnerka Morgane Widmer často vyměňují tvůrčí role – sympatická ekologická praxe. Morgane se mi už nepodařilo k rozhovoru zastihnout, a tak se nyní ponoříme do rozhovoru se Stéphanií.
Stéphanie Nyota N'Duhirahe: Admirable approach to the impact of political events on a personal history
?? READ IN ENGLISH | SE.S.TA Centre for Choreographic Development hosted circus artists Stéphanie Nyota N’Duhirahe and Morgane Widmer as part of the ART CLUSTERS residency in Žďár nad Sázavou. Both artists come from Switzerland, but have been a solid part of the Prague circus community, based in Kulturní dům Mlejn, since 2010. Each arrived at the residency with her own project: Stéphanie with her experimental collage Šrámy/Děti z bakelitu (Children of Bakelite), in which she reflects on the experiences of people who were children during the Velvet Revolution, and Morgane with her project Carcasse, which explores the social – and environmental – impact of women’s clothing. For these projects, they switched roles, a considerate ecological practice within their platform Cie Pieds Perchés. Unfortunately, I didn’t manage to catch Morgane for the interview, so let’s dive into the interview with Stéphanie.
Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA hostilo na rezidenci ART KLASTRY ve Žďáru nad Sázavou cirkusovou umělkyni Stéphanii Nyotu N’Duhirahe. Ačkoli pochází ze Švýcarska, už od roku 2010 je pevnou součástí pražské cirkusové komunity působící v KD Mlejn. Na rezidenci přijela se svým experimentálním projektem Šrámy/Děti z bakelitu, v němž zpracovává zkušenosti lidí, kteří byli dětmi během sametové revoluce. V rámci platformy Cie Pieds Perchés si Stéphanie a její umělecká partnerka Morgane Widmer často vyměňují tvůrčí role – sympatická ekologická praxe. Morgane se mi už nepodařilo k rozhovoru zastihnout, a tak se nyní ponoříme do rozhovoru se Stéphanií.
Existuje nějaká spojitost mezi díly Šrámy/Děti z bakelitu a Carcasse?
Jediné pojítko obou děl je, že je zastřešuje náš spolek Cie Pieds Perchés. Carcasse je sólový projekt mé umělecké partnerky Morgane, kde působím jako vnější oko. Loni jsme společně pracovaly na mém díle Šrámy/La débattue, které nakonec ani sólem nebylo. Na jevišti jsme byly tři: performerka Nguyễn Mỹ Ngân, hudebník Roman Džačar a já. Morgane společně s Markétou Stránskou byly naším vnějším okem pro akrobatické části.
Co tě vedlo k dalšímu rozvíjení projektu Šrámy?
Šrámy jsou jako strom. V Šrámy/La débattue jsem zkoumala rodinnou historii a ptala se, jaké viditelné i neviditelné stopy na rodině zanechají určité historické události:
Co je to vzpomínání?
Co si naše těla uchovávají z různých životních příběhů?
Jak se bolest přenáší z generace na generaci?
Jak o té bolesti mluvit?
Mému otci bylo deset, když Demokratická republika Kongo – země, odkud pocházíme – procházela dekolonizací. Zajímalo mě, jak to vnímal jako chlapec, jak jej to ovlivnilo a jak se to promítlo do mého života. Často jsem o tom mluvila s českým přítelem narozeným v roce 1980, kterému bylo při událostech 17. listopadu 1989 téměř stejně jako mému otci tehdy. Proto jsem chtěla zkoumat, jak přechod od komunismu k demokracii po roce 1989 ovlivnil generaci moji i generaci mého otce. Šrámy/Děti z bakelitu jsou další větví tohoto stromu.
Jak si může čtenář představit projekt Šrámy/Děti z bakelitu?
Děti z bakelitu jsou experimentální koláž, která propojuje zvukovou a video instalaci s krátkými pohybovými a akrobatickými vstupy, podpořenými živou hudbou. Díky rezidenci ve Žďáru nad Sázavou jsem mohla rozvíjet téma prostřednictvím rozhovorů s dalšími lidmi – zajímalo mě, nakolik se tato bolest zpracovala a jak si lidé pamatují život před a po revoluci.
Ve výzvě jste oslovili lidi narozené v letech 1976–1983. Jak s jejich výpověďmi pracujete?
Koncepci tvořím s Markétou Stránskou – „dítětem bakelitu“ a dramaturgyní projektu. Nejprve jsme vycházely ze zkušeností týmu: Evy Lédlové, Maary (Nguyễn Mỹ Ngân) a Romana Džačara, ale potřebovaly jsme pestřejší vzorek. Náhodou jsem objevila deník desetiletého dítěte z toho období – i stručné zápisy typu „Přišel jsem ze školy, vzal si kolo, večer šel spát“ se staly cenným materiálem.
Při přípravě otázek jsme nechtěly položit prosté „Jaké to bylo v letech 1989–1990?“. Zajímalo nás vnímání, emoce, prostor, zvuk. Ptaly jsme se například:
Vzpomínáte si, co jste rádi jedli, když vám bylo deset?
Kde jste si hráli a vrátili jste se tam někdy?
Změnilo se to místo? Jak?
V roce 1989 mi bylo deset let, a když jsem četla popis projektu, vrátily se mi vzpomínky. Děkuji.
Tak to si určitě pamatuješ punčocháče s ramínky a klínem až ke kolenům – smích. Právě tato úroveň osobní historie mě fascinuje. Sbíráním různých vzpomínek vytváříme vrstevnatější obraz minulosti.
Viděla jsem Šrámy/La débattue na festivalu KoresponDance. Je toto dílo i tvým osobním vyrovnáním?
Ano – byl to léčivý proces. Nejdřív jsem musela přijmout, že nesu generační trauma. Už jen mluvit o něm mi pomohlo porozumět, proč reaguji určitým způsobem. Když víme, odkud úzkost pramení, snáze ji měníme. Hledala jsem intimní způsob sdílení rodinné historie – zároveň mě činil zranitelnou. Rozšíření díla na trio umožnilo divákům různé úhly pohledu; reakce se liší podle barvy pleti, věku či pohlaví.
Jaké reakce máš od rodiny či diváků?
Rodina představení zatím neviděla – přijdou v únoru. Hrát před tátou bude výzva: „Můj táta říkal…“ – smích. Ale těším se; jsou součástí procesu. Ve Žďáru jsem nahrávala otcovo vyprávění a do projektu se zapojila i sestra Cécile N’Duhirahe, jejíž kresby používáme jako rekvizity. Diváci říkají, že se v příběhu najdou po svém, což je pro mě důležité – nechtěla jsem jim pouze podat „lekci o dekolonizaci“.
V projektu Šrámy/Děti z bakelitu se dotýkáte nedávné historie. Je třicet let krátká doba?
Ano – příliš krátká. Někdy potřebujeme padesát let, než dokážeme otevřeně mluvit. Bez této výzvy by můj otec možná nikdy nepromluvil. Jsme druhá generace po dekolonizaci a vidíme dopad jeho vyprávění. Mluvit o tom bolí a člověk chce bolest zadržet.
Kdy bude mít Šrámy/Děti z bakelitu premiéru?
Premiéra proběhne 17. a 18. dubna 2024 ve Studiu Prám v Praze-Vysočanech. Pro ochutnávku se podívejte tady.
Přejeme hodně štěstí!
