Od hierarchie k anarchii: Dekonstrukce moci v performativním umění

Záměrem tvůrců –⁠ ať už šlo o formu, obsah, koncepci či témata –⁠ bylo vždy testovat zavedené divadelní konvence a poskytnout divákům nový a stále intenzivnější zážitek. I dnes umělci chtějí diváky dostat „na vlnu“ –⁠ katalyzovat v nich různé estetické, kognitivní či behaviorální procesy: senzibilizovat, transformovat vnímání, rozhýbat jejich těla, stimulovat je k přemýšlení, nebo je dokonce podnítit k politické angažovanosti.

Podíváme-li se zpět do historie vývoje společnosti, můžeme si povšimnout, jak politické systémy moci s různými úrovněmi hierarchie (jako jsou autokracie, aristokracie, oligarchie, demokracie, anarchie a další odvozené formy) ovlivnily způsob našeho myšlení a jednání. Ve středoevropském kontextu je proces demokratizace a dehierarchizace společnosti –⁠ jak v myšlení a jednání lidí, tak v politickém systému –⁠ stále vratký. A nejen v oblasti performativních umění tvůrci reflektují tyto společenské nálady a zkoumají potenciál interaktivních a participativních forem i tvůrčích procesů. Vytvářejí přitom choreografický prostor pro diváky, aby využili své intelektové schopnosti a testovali i zpochybňovali systémy moci a naučené bezmoci, které jim brání politicky se angažovat.

Filozof Jacques Rancière hovoří o politice rovnosti založené na uznání stejné schopnosti každého myslet, mluvit a jednat. Rovnost inteligence je totiž společnou podstatou lidství, nutnou a postačující podmínkou existence lidské společnosti. O emancipaci vědomí směrem k rovnosti píše, že jejím základním prvkem je reciprocita. Reciprocitu chápe jako „výměnu myslí, informací a znalostí, k níž dochází v interakci v prostředí, v němž je základní hodnotou rovnost inteligence. Reciprocita podléhá neustálé aktualizaci, která udržuje porozumění a tvorbu v pohybu.“ (Rancière J.: 2008, Emancipovaný divák, s. 14).

Reciprocita však v hierarchickém –⁠ kapitalistickém –⁠ způsobu uvažování není tématem. V boji o moc, kde konkurence, zisk a prosazování se na úkor druhého jsou hodnotami, jež se nám až příliš vryly pod kůži, se při představě sdílené moci obáváme ztráty kontroly coby vlastní amputace. Absence hierarchických mocenských struktur však nutně neznamená chaos či bezpráví; naopak naznačuje stav samosprávy a dobrovolné reciproční spolupráce mezi jednotlivci v míře, v níž jsou schopni rozhodovat individuálně nebo kolektivně bez potřeby centralizované autority. Francouzský tanečník a pedagog Jean-Christophe Paré vyzývá k přehodnocení zavedeného hierarchického uvažování: „Anarchické principy vnímáme jako špatné, protože byly v minulosti spojovány s násilnými činy, což lidi děsí. Přesto je nutné, abychom se –⁠ jako umělci –⁠ zamysleli nad hodnotou anarchických principů. Dnes se v debatě o demokracii a diktatuře začíná ukazovat, že diktatura je vlastně ‚zajímavá‘, což je pro nás umělce děsivá představa. Ukazuje se, že tvůrčí proces, alespoň pokud jde o otázku anarchie, je schopen konstituovat řád bez hierarchie.“ (Paré 2022)

Problémem je, jak vzít zkušenost tvůrčího procesu a dekonstruovat hierarchický systém mimo kontext performativních umění. Co lidem brání vůbec přemýšlet o rovnosti, zamýšlí se Jacques Rancière: „Lid neotupuje nedostatek vzdělání, nýbrž víra v podřadnost vlastní inteligence. A to, co otupuje ‚podřazené‘, otupuje zároveň také ty ‚nadřazené‘. Nadřazená mysl totiž sebe sama odsuzuje k tomu, že mysli podřadné vůbec neporozumí. O své inteligenci se ujišťuje jedině tím, že diskvalifikuje ty, kdo by ji mohli oklikou uznat.“ (Rancière J.: 1987, Neznalý učitel, s. 46).

Dramaturgyně a teoretička Marta Ljubková si všímá: „Politická angažovanost diváka ve společnosti – a právě i v divadle – dává vzniknout choreografickému fenoménu participativní angažovanosti. Tento posun naznačuje, jak se společnost v posledních letech změnila.“

Uvádím příklady představení, performancí a eventů, v nichž se projevuje posun od hierarchického k anarchickému způsobu myšlení tvůrců z hlediska distribuce moci. Na tomto základě jsme vytvořili referenční rámec –⁠ stupnici participace publika, rozdělenou do tří stupňů:

POZOROVÁNÍ – ZAPOJOVÁNÍ SE – PROŽÍVÁNÍ

Viewing/Pozorování odkazuje na tradiční dichotomické uspořádání jeviště a hlediště. Frontální pozorování představení vytváří zpětnovazební oblouk mezi interpretem a publikem; obě strany se propojují emocionálně, intelektuálně či kinesteticky. Z hlediska hierarchie a míry aktivace jde však o pasivnější formu, neboť diváci do průběhu představení nijak nezasahují. Kdo je tedy mocnější –⁠ ten, kdo jde s kůží na trh, nebo ten, kdo může herce kritizovat, ale nic neriskuje?

Engaging/Zapojování se představuje hlubší úroveň interakce. Diváci jsou aktivními účastníky, kteří představení nejen sledují, ale nějakým způsobem se na něm podílejí –⁠ sdílejí osobní příběhy, vyjadřují názory či vstupují do interaktivních aktivit. Jejich přítomnost tvůrci vědomě zohledňují.

Experiencing/Prožívání jde ještě dál: zapojení diváka počítá s komplexním sdílením společného prostoru –⁠ jeviště. Bez takové míry participace nelze danou performanci vůbec realizovat.

Dana Caspersen, MichaelDouglas Kollektiv: The Polarity party, 2017
Meg Stuart: All together now, 2008
En Vorentoe, MichaelDouglas Kollektiv: Shifting systems 2022
Vera Tussing: The Palm of your hand, 2015
ME-SA: Soft spot, 2022
Yuri Korec & Co.: Sapiens Territory, 2020
Kate Mcintosh: All Ears, 2013 

Tento referenční rámec postihuje jen některé aspekty politické angažovanosti v performanci, například způsob zapojení diváka a blízkost mezi divákem a performerem. Pomáhá orientovat se v množství formátů, obsahů a záměrů, které nelze zaškatulkovat do přesných kategorií. Fenomén je však mnohovrstevnatější: z hlediska výměny rolí, struktury pravidel „performance“ a bonusů za participaci jej ovlivňuje princip gamifikace používaný v herním průmyslu.

Fenomén participace výrazně ovlivňuje formu, obsah i poslání scénických umění; vede tvůrce k novému myšlení a k riskování. Je tato tendence opozicí vůči „sterilizovanému“ umění? Navštěvujeme muzea, divadla, kulturní prostory a nesmíme se exponátů dotýkat, cítit je a vnímat? Jsme zahlceni množstvím produkcí, a proto vyhledáváme stále intenzivnější zážitky? Jaké jsou sázky –⁠ formální, percepční, estetické, rolové a ekonomické –⁠ na to, aby se tanec stal aktivitou zaměřenou na udržení divácké pozornosti a testování jejích hranic? Jde o zvědavost, emancipaci, evoluci, revoluci, či dokonce kontrarevoluci tvůrců?

¹ „Tvůrce/tvůrkyně“ označuje umělce, který iniciuje vznik díla a přemýšlí o něm z hlediska formy, obsahu a kontextu (choreografové, dramaturgové, režiséři, výtvarní umělci aj.).

„Jiná verze tohoto článku byla původně publikována v Cahiers de danse, č. 1, září 2023, které vydává La Briqueterie – Centre de développement chorégraphique du Val-de-Marne.“ Odkaz na Cahiers de danse naleznete na našich webových stránkách: https://www.labriqueterie.org/revues/cahiers-de-danse-1.

Zdroje

Paré J.-C.: 2022, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje, pedagogický seminář „Napětí mezi jednotlivcem a skupinou v choreografickém pojetí“.
Ljubková M.: 2023, SE.S.TA – Centrum choreografického rozvoje, Choreografické café „Pozice tvůrce a pozice diváka“.
Rancière J.: 2008, Emancipovaný divák, ISBN 978-80-89369-89-8.
Rancière J.: 1987, Neznalý učitel, ISBN 978-80-7007-697-2.