
Prošel jsem různými fázemi. Na počátku byla apokalypsa a pak velká úleva
Rozhovor s tanečníkem, choreografem, režisérem, pedagogem a především FOFem (Father of Four) Mirem Kochánkem o jeho novém projektu Lidská aplikace.
Když dělám rozhovory s umělci na rezidencích, vždy mě fascinuje, jak zpracovávané téma proniká skrze všechny jejich osobní, rodinné, sociální, psychologické, antropologické a – v performativním umění neopomenutelné – energetické vrstvy, stejně jako další nepojmenované roviny v uvažování tvůrců. Není to jen pouhá myšlenka, neboli pohyb, co rozkmitávájí tvůrčí proces.
Miro je zjev, který má v očích jiskru zvědavosti, provokace, humoru a hravosti. Díky svému životnímu nadhledu a taoistickému přístupu „ber, co přijde“ nachází největší inspiraci ve spontánnosti dětí – a to nejen těch vlastních. Jeho nejnovějším projektem je Father of Four (FOF) – satirické sdružení, které pomáhá čtyřnásobným otcům plnit jejich otcovskou roli. Vystudoval tanec na konzervatoři Duncan centre v Praze a na Fontys Dance Academy v nizozemském Tilburgu.
Ve svém novém projektu Lidská aplikace se inspiroval způsobem „přemýšlení“ mobilních aplikací a pokusil se přenést jejich funkční jazyk do pohybu prostřednictvím fyzického těla. Spolu se svým týmem si kladl otázky, jak vzorce mobilních aplikací ovlivňují naše myšlení a reagují na zcela běžné jevy z našeho fyzického světa. Co pod vlivem používání technologií z tohoto světa mizí? Na rezidenci ART KLASTRY na zámku ve Žďáru nad Sázavou s Mirem spolupracovali taneční performeři a performerky z Česka, Německa a Belgie.
Jsme generace, která v dospělosti přešla z analogového světa do světa digitálního. Zajímá mě, co tě inspiruje na tématu aplikací z pohledu umělce, ale také z pohledu rodiče.
Je zajímavé sledovat přechod analogové generace do digitální. Vzhledem k tomu, že jsme v projektu různé věkové skupiny, je pro některé členy, zejména ty mladší, překvapením, proč se na některé věci vůbec ptáme. Sice se narodili v analogovém světě, ale například Facebook měli v jedenácti, takže v něm žijí už dost dlouho. Vidím generaci mladších lidí, kteří to vůbec neřeší, a docela mě to uklidňuje. Jsou to jen další hračky nebo nástroje, které máme k dispozici.
Co se týče otázky rodičovství, to samozřejmě řeším. Naše děti jsou v používání technologií velmi střídmé. Mému nejstaršímu synovi je jedenáct let a poprvé dostal tlačítkový telefon, takže mi občas pošle zprávu, esemesku, která je velmi úsměvná. V Belgii, kde žijeme, záleží na tom, do jaké školy děti chodí, protože některé školy jsou ohledně technologií poměrně přísné, jiné jsou v tomto ohledu uvolněnější. Vliv party a kamarádů je samozřejmě silný, ale vnímám i to, že se děti vnímají navzájem. Když potkají kamaráda, kterého neviděly půl roku, a on půl dne swipuje na Instagramu nebo TikToku, dívají se na něj, co dělá a proč si nejde hrát. Takže i děti se dostanou do situace, kdy je to zaráží.
Nedávno jsem byl se synem na hřišti a on a chlapec jeho věku nějak postávali kolem sebe. Tak jsem si řekl, že jim trochu pomůžu prolomit ledy. Začal jsem se ptát na různé otázky: co rád děláš ve škole, co tě baví? A on řekl, že velké přestávky, protože to je čas, kdy si může hrát na mobilu. To byl pro mého syna šok, protože má školu rád, rád si tam hraje a setkává se s kamarády. A najednou potkal někoho, kdo v té škole zřejmě trpí a čeká jen na chvíli, kdy se bude moct vrátit ke svému mobilu.
Jak vznikl projekt Lidská aplikace? A je jeho záměrem postavit se kriticky k technologiím?
Projekt nevznikl proto, že bych chtěl kritizovat technologie. Spíše šlo o sbírání poznatků nebo postřehů, na které jsem narazil v průběhu svého výzkumu. A asi i proto, abych si sám pro sebe užívání aplikací ujasnil. Prvotní nápad na projekt vznikl při hře s dětmi, kdy jsem digitální svět převedl do analogové situace. O prázdninách jsem byl jedním z instruktorů na letním táboře, a byli jsme na místě, kde nebyl signál ani elektřina. Bylo vysloveně mizerné počasí, děti se nudily a možná by zrovna v tu chvíli trávily čas na svých telefonech. Protože to nepřipadalo v úvahu, zkusil jsem jednoduchou hru: vytvořil jsem „chat“, já jsem byl aplikace a oni si skrze mě posílali zprávy.
Je to fascinující, protože tato situace potvrzuje myšlenku, že nápady přicházejí s omezeními. Popiš nám čtenářům prosím, jak ta vaše lidská aplikace fungovala?
Kdo chtěl, mohl si mou aplikaci stáhnout. Stahování probíhalo skrz fyzickou aktivitu – museli několikrát vyběhnout poměrně prudký kopec. Děti si zvolily přezdívky a nikdo kromě mě nevěděl, kdo se pod přezdívkou skrývá. Přezdívku jsem zadal do seznamu uživatelů vyvěšený na nástěnce. Děti pak napsaly někomu na základě přezdívky zprávu na papírek, který mi daly. Tak jsem měl zprávu a pomocí svého tajného seznamu jsem zjistil, komu ji mám doručit.
Někdo se například rozhodl napsat Botě23. Takže Bota23 byla třeba Katarína, a tak jsem zprávu se zvukem oznámení nebo nějakým varováním doručil Kataríně. A když se Bota23 ozvala, člověk pomalu začal odhalovat, kdo to asi může být. Samozřejmě záleželo na tom, jak moc se děti otevřely nebo neotevřely druhé osobě, se kterou komunikovaly. Ale když ráno vstaly a já pro ně měl na papíře od někoho vzkaz, byla na nich vidět čirá radost: „Jé, kdo to pro mě napsal!“ Psát někomu, o kom nevím, kdo to je, ale je součástí skupiny, bylo fascinující.
Dětská fantazie začala perfektně pracovat a vznikaly zajímavé vztahy. Když se pak děti potkaly, zjistily například, že jsou to sourozenci, ale přesto měly po celou dobu hry úplně jiný vztah. Pršelo tři dny, takže jsme to pak zabalili. Ale jinak by četovaly do nekonečna…

Co sis z této třídenní zkušenosti odnesl?
Byl to takový zhuštěný sociologický výzkum. Byli tam odvážlivci, kteří do toho šli jako první, ale i děti, které říkaly: „Ne, ne, já do toho nepůjdu.“ Po nějaké době se postupně přidávaly. Nakonec bylo minimum těch, kteří si aplikaci nestáhli. Když si někdo dal přezdívku Seximedvídek, psali mu úplně všichni. Ukázalo se, jak může výběr jména vyvolat takový zájem.
Vytvářely se tam skupiny. Děti mohly napsat komukoli úplně náhodně a podle odpovědi vycítit, jestli je zajímavé pokračovat v další komunikaci, nebo ne. Vznikaly doslova ostrůvky lidí, kteří si neustále psali a pořád něco řešili. Pak tam byli i satelity, které zmateně pobíhali a snažili se psát jeden den jednomu, druhý den někomu jinému. Ale většina dětí nakonec skončila ve svých, jak se dnes říká, sociálních bublinách, i když byly postavené na absolutní fikci:
Jsem v anonymitě, nevíte, kdo jsem, ale můžu si vybrat, můžu ze sebe udělat kluka nebo holku, můžu předstírat své zájmy, svůj věk, můžu si vybrat, kdo v tu chvíli jsem, protože lidé na druhé straně nevědí, kdo jsem. Stejně jako na sociálních sítích. Ale tendence vytvářet skupiny tam byla od začátku. Na začátku to byla jen hra a přišlo mi zajímavé přemýšlet o této hře v rámci divadla a snažit se vymýšlet různé formáty, které by tuto myšlenku podpořily.
Takže rezidence na zámku ve Žďáru nad Sázavou je prvním krokem k tomu, aby tato zkušenost s dětmi získala performativní rozměr?
Ano, je to naše první rezidence v rámci projektu. Všechny lidi znám osobně z předchozích spoluprací, jsou to mí přátelé, kteří se ale doposud neznali. Zpočátku jsem měl z tvůrčího procesu obavy, ale pak jsem si uvědomil, že tato situace podporuje myšlenku anonymity a seznamování se, která je základem této hry.
Hned na prvním setkání jsem umělce posadil do dvojic zády k sobě, aby si vzájemně kladli otázky. Na základě odpovědí měli vytvořit profil osoby, s níž měli tu čest hovořit. Aniž by tyto otázky byly přímé, například: Kolik je ti let? Kolik máš dětí? Máš manžela? atd. Dobrým příkladem otázky bylo: Který film jsi viděl, viděla v kině poprvé v životě? Podle odpovědi jsem mohl dotyčného zařadit do věkové skupiny.
Odpověď jednoho performera zněla, že jeho prvním filmem byla Doba ledová. Odvodil jsem si tedy, kdy tento film vyšel, že mu tehdy mohlo být asi osm let a kolik mu může být nyní atd. Bylo to velmi zajímavé, protože přesně takhle fungují aplikace. Na základě útržků informací nebo částí textu dokážou vytvořit sociální profil člověka.
Nebo další příklad: Někdo používá slovo „cajk“, což naznačuje, že není z Prahy. Nebo se jeden člen ptal, jestli je z východního nebo západního bloku Evropy. Hned mi naskočila informace, že ten člověk musí být dost starý, protože je to koncept rozdělení světa, který v mém světě vůbec neexistuje. Připadal jsem si trochu jako Sherlock Holmes, který skládá profil člověka ze střípků. Bylo hezké se hned na začátku procesu takhle poznat.
Jak vám během rezidence pomohla strukturovaná setkání s ředitelkou SE.S.TA Marií Kinsky, projektovou manažerkou rezidencií Evou Dryjovou a umělci z jiných projektů?
Na začátku jsem se bál, že mé nápady a návrhy jsou banální, že nemají žádný přesah. Zároveň jsem se obával, co si budou myslet lidé z různých koutů světa, kterým tyto banální návrhy nabídnu a budu je muset usměrňovat. Právě strukturovaná setkání během rezidence s dalšími umělci mimo mou skupinu mi však pomohla o tématu více mluvit. Viděl jsem, že s nimi téma rezonuje.
Byla to Marie Kinsky, která mě povzbudila, že pokud tyto zjevné, banální nápady nezkusím, nikdy se nedostanu dál. Takže jsme začali zkoušením zjevných situací – třeba jak by nám mobilní aplikace mohla usnadnit a zlepšit život, abychom měli víc času… víc času být na internetu… (smích).
Rádi bychom se podívali trochu více pod pokličku. Jak jste tuto zkušenost dále rozvíjeli v tvůrčím procesu? A jaké zjevné situace jste řešili?
V tomhle jsem takový taoista. Beru to, co přijde. Jsem spontánní a pak určuji – nebo určujeme pravidla hry společně jako tým, kde každý má svou svobodu. Například během prezentace work in progress jste měli možnost zažít Skóre #1 Rozhovor. To je začátek tvůrčího procesu, o kterém jsem se zmínil dříve.
Zadal jsem svému týmu ještě před příchodem na rezidenci úkol, aby si připravil 10 otázek, na jejichž základě bych mohl sestavit profil dané osoby. Dal jsem jim volnou ruku. Chtěl jsem jen, aby lidé seděli tak, aby na sebe vůbec neviděli, a tudíž netušili, kdo k nim sedí otočený zády, a aby se tak více soustředili na naslouchání a přemýšlení. A pak na konci přišlo to krásné odhalení, odstranění zdi jako v nějakém televizním seriálu.
Najednou si říkám: co je to vlastně za aplikaci? A zjišťuji, že je to něco jako učitel. Aplikace nás něco naučí, a tak už nemám potřebu hledat člověka, který by mě něco naučil. Stačí zmáčknout tlačítko, mám návod, mám videa, můžu se učit.
Pak jsme vytvořili trochu divadelnější Skóre #2 s manipulací těla. Například člověk, který umí chodit, ale neví, kam má jít. Jakoby ta živá fyzická aplikace dávala druhé osobě konkrétní fyzické příkazy jako například: teď udělej krok, teď se otoč doprava, támhle je židle, můžeš si sednout.
Později jsme se přesunuli ze studia ven a zjistili jsme, že najednou máme jiné potřeby, jak se pohybovat a orientovat v prostoru. Potřebu vědět, kde jsem, na co se dívám, kolik kroků udělám. Zatímco aplikace tyto parametry sleduje, aniž bychom to chtěli – například kontroluje teplotu, srdeční tep, počet kroků – a pak navrhuje řešení. Abychom byli schopni pokrýt všechny tyto funkce aplikace, zjistili jsme, že potřebujeme pět živých lidí.
Došli jsme k závěru, že mobilní aplikace jsou zřejmě výkonnější než lidé. A tak jsme nakonec byli rádi, že ty aplikace máme.
Skóre #3 Slova bylo sestaveno ze slov, která se používají v digitálním světě. Pokusili jsme se je převést do fyzické aktivity. Například když aplikace přestane fungovat, protože ztratí spojení. Co je to spojení? Jak lze slova „searching for connection“ nebo „restoring connection“ přeložit do fyzického jazyka?
Může to být popisné – hledám někoho, kdo je mi blízký, díváme se na sebe. Ale může to být i abstraktnější – spojuji se s něčím, co je kolem mě. Těch rovin je strašně moc a záleží na improvizaci, co vznikne nebo nevznikne. Za deset dní jsme nasbírali opravdu dost materiálu.
Miro, ty jsi studoval tanec na konzervatoři Duncan centre v Praze a na Fontys Dance Academy v nizozemském Tilburgu. Věnoval ses v projektu také čistě tanečním skóre, nebo jste pracovali jen s civilním pohybem a fyzickým materiálem?
Členové skupiny jsou každý z trochu jiného oboru. Lisa je „virtuózní“ tanečnice – pro ni je pohyb základním komunikačním prvkem. Veronika je, řekl bych, více divadelní – ráda pracuje s objekty, technologiemi a historií. Alec je muzikant, což je v dnešní době také souběh analogie a technologie. Marek se zabývá lesy, což paradoxně znamená, že používá aplikace a AI dennodenně, a zároveň je i vytváří.
Dělali jsme taneční improvizace, kde jsme pracovali s jasnými prostorovými limity. Například jsme se pohybovali pouze ve čtverci, a náš pohyb se tak stával pravouhlým. Kromě pohybu jsme se zaměřili na paměť a učení se prostorovému vzorci našeho pohybu. Dostali jsme se do metasfér toho, jak se učí umělá inteligence.
Například mám sto autíček, která mají všechna stejnou cestu a musí se dostat do stejného cíle. Když je pošlu všechna najednou, dojede jich do cíle jen deset, ostatní se po cestě rozbijí nebo některá dojedou jen do poloviny dráhy. Vezmu tedy těch deset, která mají úspěšnou zkušenost a dojela do cíle, a vyrobím z jejich prototypů dalších sto autíček. Znovu je otestuji a tak dále. Něco podobného jsme se pokusili převést do fyzického těla.
Abych odpověděl na tvoji otázku ohledně tance – výslovně jsme netančili.

Část, kterou je v tvůrčím procesu poměrně obtížné vyzkoušet, je interakce s divákem. Diváci obvykle přijdou až na konec tvůrčího procesu, tedy na samotnou prezentaci. Proč ses rozhodl zapojit interakci s divákem?
Jedna zásadní věc je, že aplikace jako takové jsou interaktivní. Zapnu aplikaci a jde o mě, o to, co potřebuji s aplikací vyřešit. Z koncepčního hlediska mi nedává smysl dívat se na to, jak někdo aplikaci používá. Já chci interagovat, hrát hru.
Proč je důležité, aby měl divák i fyzický zážitek?
Ano, protože to je přesně ta věc, která v mobilních aplikacích chybí. Nevýhodou našich lidských aplikací je, že k tomu, abychom mohli dělat to, co dělají mobilní aplikace, potřebujeme hodně lidí.
Další věc, na kterou jsem narazil právě při hře s dětmi, je, že aby se lidská aplikace stala zajímavou, potřebuje širší časový rámec, což asi není úplně formát pro divadlo. Přemýšlím o možnosti zavést tento formát například během festivalu, kde by bylo vyhrazené místo, kde by aplikace seděly a čekaly, až si je někdo stáhne a začne používat. Používal by je dvě tři hodiny nebo celý den. Možná by se časem aplikace stala jakýmsi průvodcem.
Mám pocit, že by tam bylo potřeba dostat performativní prvky. Aby člověk nebyl jen průvodcem, který zná historii Jana Blažeje Santiniho-Aichela a odpovídá na otázky o architektuře a baroku, ale aby do toho zakomponoval něco hravého. Třeba že je tanečník a může se v jednu chvíli zastavit v lese a nabídnout lekci tai-či. Nebo se může fyzicky vtělit do jelena a tak dále.
Od doby, kdy jsi začal pracovat na tomto projektu, prošel jsi nějakou osobní názorovou či postojovou proměnou ohledně používání technologií a aplikací? A to jako otec, umělec, tvůrce nebo režisér projektu?
Vývoj mobilních aplikací letí kupředu neuvěřitelně rychle. Ve chvíli, kdy napíšu žádost o rezidenci, dostanu za tři měsíce odpověď, že se můžu vrátit za další tři měsíce, takže mezitím jsme už zase někde jinde.
Prošel jsem různými fázemi. Když jsem se na začátku projektu bavil se svými vrstevníky o používání technologií a aplikací, bylo to dost depresivní, až apokalyptické. Měli jsme dramatické rozhovory. Pak jsem najednou potkal člověka, kterému aplikace opravdu pomohla najít životního partnera. Nechci říkat: kašleme na technologie, pojďme se dotýkat a koukat na sebe. Když vidím, jak mladší generace smysluplně využívají aplikace, dává mi to naprostý smysl.
Během rezidenčního pobytu jsem se ocitl někde uprostřed. Vidím obojí – pozitiva i negativa. Záleží na tom, jak člověk mobilní aplikace používá. Zároveň chápu, že mohou pomoci v osobním životě být v užším kontaktu. Samozřejmě ale máme tendenci se v nich ztrácet. Bylo by fajn, kdyby člověk dokázal posoudit, kdy už je toho příliš.
Děkujeme za rozhovor a držíme ti palce!
LIDSKÁ APLIKACE
Koncept, režie: Miroslav Kochánek
Performance: Lisa Bless (DE), Alec De Bruijn (BE), Marek Hrdina (CZ), Veronika Švábová (CZ)
Jazyková korektura rozhovoru: Martin Maryška