Tanec jako etická praxe. Alice Chauchat
Taneční zóna | Alice Chauchat představujeme jako umělkyni, která byla pozvána Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA k účasti na projektu Tanec v galerii. Tento transdisciplinární projekt chce v následujících letech reflektovat estetické, tematické, institucionální a procesní vztahy mezi pohybovým a vizuálním uměním a rozvíjet spolupráci mezi jejich tvůrci choreografy, choreografkami a kurátory, kurátorkami. Konkrétním objektem, s nímž měla dle výzvy SE.S.TA Alice Chauchat vstoupit do dialogu, je ambiciózní výstava NG „1939 – 2021: Konec černobílé doby“. Její choreografická odpověď získala podobu v díle Museography Choreography v roce 2024 ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.
Článek vznikl ve spolupráci s časopisem Taneční zóna. Celý článek můžete přečíst zde.
Tématem, jež Chauchat zvolila, se stala otázka, jak může choreografický proces reflektovat samotný koncept výstavy. Hned od začátku bylo patrné, že výstavní koncept ředitele sbírky umění po roce 1945, kurátora Národní galerie Michala Novotného a jeho interního kurátorského týmu a práce Alice Chauchat se protínají, neboť se obojí zabývá tím, jak vnímáme a poznáváme svět a jak výstavní nebo umělecké praxe mohou ke vnímání a poznávání světa přispět. Sdílejí spolu obdobnou míru citlivosti vůči tomu, jak dynamicky se dnes svět proměňuje i potřebu experimentovat s novými nástroji myšlení o něm.
Tematické okruhy, které vyvstaly velice brzy po zahájení spolupráce na projektu, byly spojeny např. s promýšlením kategorizace světa kolem nás, i samotného projektu.
„Aspekty výstavy, v nichž jsem se rozhodla zakotvit svou choreografickou práci, jsou nezbytnými nástroji pro vytváření i rušení kategorií. Kategorie nám pomáhají orientovat se ve světě tím, že rozlišují a spojují, umožňují však pouze částečný, někdy až násilně omezený pohled na skutečnosti, na které jsou aplikovány.“
Chauchat se v promýšlení svého vztahu k tanci i k institucionálním praxím zabývá také otázkou rozostření pojmu kvality, jenž je jedním z výrazových prostředků (a zároveň i cílů) výstavy 1939 – 2021: Konec černobílé doby. „Jak může být kvalita pociťována jako situovaná, a tudíž nestabilní, a nikoli dogmaticky vnucována různými školami, které se staví proti sobě?“
Další potenciálně rezonující myšlenkou se ukázalo být vnímání těla jako archívu a otázka jak tělo, jež vnímáme jako archív, aktivovat v choreografické praxi.[3]
Chauchat tělo tanečníka vnímá jako „archív nahromaděných zkušeností“. Takovéto tělo vzdoruje představě lineárního vnímání času, jelikož těla tanečníků v sobě nesou širokou škálu pohybů, tanců, stylů, technik nebo třeba tanečních vzdělání, jež si stačila osvojit, které se prolínají s jejich osobní fyzickou historií.
„Tančíme, abychom archív aktualizovali. Choreografická struktura, kterou vyvíjíme, je spíše oporou a rámcem pro vznik tance, než aby její úlohou bylo představovat sama sebe“.
Celý článek můžete dočíst na webu Taneční zóny.
Datum vydání:
