Umění předvádět se: Co když si na divadle léčíme svá narcistická zranění?

Love Bombing kolektivu Nesladim v režii Braňa Mazúcha zobrazuje toxický vztah ženy (Johana Schmidtmajerová) s mužem trpícím narcistickou poruchou osobnosti (Pavel Neškudla). Že vztah mezi tvůrci či performery a diváky může být v něčem „narcistický“, naznačuje už úvod, když divákům performativně dává zakusit toxickou manipulaci. „Narcistický“ performer je nestydatě instruuje k úkolům překračujícím jejich osobní hranice i konvenční hranice mezi tvůrci a publikem. Co máte říct či udělat, jak se tvářit, když vás při vstupu nějaký muž – asi herec – nutí přičichnout k jeho tělu, byť navoněnému? Nebo komentuje váš vzhled?

V reakci na přímou interakci s performerem se diváci zachovají různě. Někteří přistoupí na hru „hravým“ protiútokem, zatímco na jiných je znát nepohodlí, jako by se zdráhali spolupracovat – snad ze studu. Ledaskdo aktivuje psychologickou obranu, aby „neztratil tvář“ – ochránil sebeobraz, který je ve světle reflektorů ohrožen. Podle psychologů jsme totiž určité narcistické zranění utrpěli v dětství všichni. Co kdyby právě divadlo bylo místem, kde si je diváci i performerky léčí?

Narcistická zranění a obrany

Narcistická porucha osobnosti vzniká z emocionálního zraňování v dětství, jež vede k pocitu studu a nízké sebehodnotě. Lidé trpící touto poruchou se nesnesitelnému pocitu brání fantaziemi o vlastní velikosti. Aby ochránili křehký sebeobraz, aktivují vědomě i nevědomě obranné mechanismy jako povyšování, manipulaci či soutěživost, čímž intoxikují mezilidské vztahy (Heinz-Peter Röhr: Narcismus – vnitřní žalář. Portál 2016).

Zatímco dialog muže a ženy plný zraňování se odehrával mezi diváky, na vyvýšeném jevišti Divadla Archa si pozornost hlučně, „třískáním“ do bubnů, vymáhal ukřivděný kluk (Matěj Šíma) – velké neohrabané dítě, snad mužovo nechtěné, skrývané já. Když člověk – i s tím zraněným dítětem v sobě – vystoupí na jeviště před lidi, je jimi hodnocen. Stydí se, protože jeho sebehodnota může být zpochybněna. Současně je však diváky, na rozdíl od rodičů kdysi, předem validován i se svým emočním projevem – na divadle se „smí“ předvádět.

Takto ujištěn si dovolí odevzdat se třeba grandiózní roli a vzdát se alespoň načas střeženého sebeobrazu, protože může kontrolovaně tvořit obraz jiný. Z bezpečí role tak paradoxně vystoupí člověk, který konečně zažívá opravdovost bytí před ostatními i před sebou. Vedle potlesku dosáhne propojení s druhými, po němž ve skrytu duše touží.

Zástupná oběť studu

Diváky „baví“ sledovat někoho, jak trpí studem, „ztrapňuje se“, ale také jak stud překonává ve svém výkonu. Zároveň se do této lidské situace vžívají – prožívají ji v zastoupení performerem. Cítíme se trapně za něj – nebo za sebe?

Performer přináší za nás očistnou oběť studu, jako když na konci extatického tance v performanci-rituálu BodyBodyBodyBody Matteo Sedda málem padl vyčerpáním. Tanečník trpěl, abychom my mohli jen přihlížet. Obětoval se nejen fyzickým vysílením, ale i psychickým odhalením. Na pokraji sil člověk nemá energii „pózovat“, kontrolovat výrazy tváře, konstruovat sebeobraz – hrát roli. Diváci měli prostě jen zůstat diváky a vydržet pohled až do konce.

Nestydatost a boj o moc

Nepanuje mezi diváky a performery mocenská dynamika připomínající toxické vztahy? Diváci přicházejí s očekáváním „tak se ukaž“ a performeři nestydatě odpovídají: „tak já vám to ukážu, pokud ten pohled vydržíte“.

Nestydatost je násilná, v podstatě však obranná reakce proti studu (Jan Benda: Všímavost a soucit se sebou. Portál 2019). V tomto smyslu je „nestydaté“ chtít po divácích přihlížet úmorně se opakujícímu pohybu jako v BodyBodyBodyBody nebo je nutit, aby k performerovi čichali, či komentovat vzhled divaček jako v Love Bombing. Radikálním příkladem této studové dynamiky je scénická nahota.

Divadelní gaslighting

V interaktivním divadle mohou být diváci, podobně jako oběti gaslightingu, v emocionálním napětí, nevědouce, co se od nich očekává. Gaslighting je forma manipulace, kdy někdo zpochybňuje realitu, vnímání či paměť druhého, což často vede k jeho zmatení a ztrátě důvěry v sebe sama.

„Nemyslel jsem to přece vážně,“ říká manipulátor a nechává oběť tápat mezi realitou a fikcí. Mluví k nám performer, nebo už jeho role? Myslí to vážně, nebo hraje? Jak mám tuto hru teď hrát?

Na závěr Love Bombing zazní: „Tak si jdi!“ Diváci začali odcházet, třebaže tušili, že je to výhrůžka, kterou pronáší performer ještě v roli manipulátora. Mocenská dynamika se obrátila, publikum se dokázalo odstřihnout. „Narcistický“ performer se nedočkal potlesku, ani se po představení nekonala diskuse, ačkoli odchod publika prý nebyl záměrem.

Umění předvádět se

Pokud mezi tvůrci a publikem skutečně – byť jen v náznaku či ve vypjatých situacích – existuje skrytá soutěživost, pak nás právě ta na divadle vzrušuje. Při setkání lidí se střetávají stud i nestydatost, překračují se hranice, hrají se hry o moc. Přijmeme-li stud, integrujeme svá narcistická zranění a překonáme obrany, můžeme se setkat v opravdovosti zahrnující i lidskou stydlivost – naše zranitelné místo.

Tak vzniká léčivá empatie, říká sociální teoretička Brené Brown. Neděje se něco podobného i mezi tvůrci a publikem? Může jít o zranitelnost duševní jako v Love Bombing či tělesnou jako v BodyBodyBodyBody. Možná nás na performativním umění – umění předvádět se – vzrušuje právě to a zároveň nás tím léčí.

Zdroje
Benda, Jan: Všímavost a soucit se sebou. Praha – Portál 2019.
Röhr, Heinz-Peter: Narcismus – vnitřní žalář. Praha – Portál 2016.