Johana Pocková & Vendula Tomšů: V představení Potkat lišku jsem ve skutečnosti potkala lišky dvě

Tanečnice a performerka Johana Pocková a scénografka a performerka Vendula Tomšů podaly jasnou výpověď: umění není určeno jen privilegované komunitě, která navštíví divadlo, ale všem, kteří chtějí prožít blízké setkání s duší zvířete a divadelním storytellingem i mimo prostory divadla. Tyto mladé umělkyně pracují s jemností a intimitou a delikátním způsobem probouzejí nejen naše vizuální smysly. Každý, kdo se chce odevzdat zážitku, je „in“.

Johana Pocková a Vendula Tomšů byly na rezidenci ART KLASTRY na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Jejich nové dílo Potkat lišku jsem na rezidenci viděla hned dvakrát. Nabízím sondu do duše dvou lišek – mladých současných umělkyň.

Vaše představení mají poetické názvy jako Jáma lvová, Potkat lišku, Fairy Tales, Bodies Together, K Madoně se rzí apod. Odkud čerpáte inspiraci?

Johana: Název dost často vyplyne z původní tematické myšlenky díla. V představení K Madoně se rzí, které bylo naší první spoluprací s Vendulou, byl název otiskem první inspirace obrazem Madony, který je pokřivený. Poetické názvy zřejmě souvisejí s naší autorskou duší. Obecně volím raději konkrétnější, metaforické, narativní varianty, které otevírají divákovu fantazii a podněcují jeho zvědavost. Ale například v představení Bodies Together jsme na začátku pracovaly s názvem Korporát, který jsme později změnily. Chtěly jsme jít do abstraktnějších rovin, jež by nám pomohly otevřít se novým podnětům.

Vendula: Název představení se hledal a proměňoval hodně dlouho, procházel různými fázemi stejně jako samotný proces tvorby. Nakonec jsem spokojená s touto nejkratší verzí ze všech, která ale v sobě ukrývá to, co jsme potřebovaly: tajemství. Cítíme, že po tom „setkání“ se děje něco speciálního –⁠ přesně to, o čem představení je.

V Potkat lišku pracuje s prvky rituálu, například s publikem sedícím v kruhu či se společným zážitkem. Původně jste uvažovaly i o venkovním formátu u ohně jako metafoře světla a tepla, takže brnkáte na strunu prapodstaty divadla. Co bylo vaší inspirací?

Vendula: Je to moje vlastní linie. Nechávám v sobě dozrát pocit a trvá mi poměrně dlouho, než téma konkretizuji a zformuluji do slov. Pro představení Potkat lišku byl pro mě důležitý zážitek z vyprávění příběhů u ohně, které dělají naši kamarádi ze Story-telling.cz. Kontrast divadla a přírody mě přivedl k tomu prvotnímu, jednoduchému, na čem divadlo stojí. Chtěla jsem nezůstat jen u vyprávění slovem, ale rozvíjet další způsoby vyprávění prostřednictvím předmětů, hudby, tance či těla. Původně jsme chtěly mít v představení oheň –⁠ ten už v něm nemá místo, ale lidé s námi sedí v kruhu. Je to jeden prostor naplněný příběhy.

Za poetickým názvem Potkat lišku se skrývá i způsob, jakým v představení pracujete. Jak využíváte metodiku storytellingu?

Johana: Iniciátorkou Potkat lišku je Vendula, která kromě metody storytellingu přináší i zaměření na menší formáty představení. Pro mě je storytelling jako performerku nová disciplína.

Vendula: S Johankou jsme spolupracovaly na Fairy Tales a K Madoně se rzí, což jsou čistě taneční věci. Vedle toho mám řadu vlastních autorských představení, kde zkoumám úzký vztah mezi interpretem a divákem –⁠ to je i důvod, proč jsem zvolila formu pro malé publikum. První takové představení, na němž jsem pracovala společně s Honzou Tomšů, byly Veduty pro jednoho diváka a jednoho performera: hra beze slov, intimní komunikace prostřednictvím předmětů, pravidla hry vznikala postupně. Další představení ve spolupráci s Ianem Mikyškou pro dvanáct diváků se jmenovalo Pět knih a principem bylo společné čtení a ukazování obrázků. Cítila jsem, že tenhle formát chci dál rozvíjet, a protože se mi s Johanou pracovalo skvěle, oslovila jsem ji ke spolupráci.

Absolvovaly jsme několik workshopů storytellingu s Markétou Holou ze Story-telling.cz. Skvěle nám předala vypravěčská pravidla, pomohla s texty a velmi přispěla k celkovému procesu tvorby inscenace. Představení ale není jen o verbálním storytellingu –⁠ zkoumáme i vyprávění tancem, zvuky, objekty, imaginací, vzpomínkami apod.

Divák sedí velmi blízko vás, v kruhu, vnímá každé slovo, sleduje každý detail, všechny nuance neverbální komunikace. Má jen pozorovat a poslouchat, nebo dokonce interagovat? Jak uvažujete o setkání a komunikaci s divákem?

Johana: Zabývaly jsme se otázkou, nakolik být k divákům „welcoming“. Když sedíme u ohně, je důležité mít pocit, že se můžete kdykoli podělit o to, co máte na srdci, ale také nemusíte. Snažíme se vytvořit bezpečný prostor, kde na diváka není vyvíjen tlak, aby mluvil, ale zároveň je přítomen a otevřený. Baví mě udržovat představení v rovině performativních obrazů, kdy divák zažívá dětskou zvědavost i váhání, zda se přidat.

Vendula: Chtěly jsme představení udělat poměrně jednoduché, abychom s ním mohly snadno cestovat do regionů a sdílet ho kdekoli. Aby se dalo hrát venku i uvnitř, s minimem technických prostředků.

Pro svůj vztah s divákem jste zvolily nehierarchický formát a ocitáte se ve sdílené blízkosti. Co vám jako tanečnicím-performerkám tato zkušenost dává?

Vendula: Mnohem hmatatelněji cítím energii lidí. Užívám si bezprostřednost, že se mohu dívat divákům do očí, zkoušet různé smysly. Lidé za mnou po představení přicházejí a mluvíme o intimních věcech. Jde mi o bezpečný prostor, aby nikdo necítil nátlak ani přehnanou interaktivitu. Je to bezpečné i pro mě –⁠ nejsem vystudovaná performerka, ale scénografka, a postupně pracuji víc se slovy.

Johana: Uvidím, co mi tento blízký vztah dá, až začneme představení hrát. Zatím jsme měly jen dvě krátké ukázky s diváky. Baví mě možnost intimního dialogu; v běžných situacích často upadáme do stereotypů. Představení je pro mě zážitek z blízkosti a intimity, který se opírá o jednoduché věci. Je to jako odložit filtr jeviště a hlediště –⁠ v tomto prostoru jsme nevyhnutelně odhalené.

Vendula: Tvůrčí proces Potkat lišku je pro mě osobní. Hledám v něm své pocity a potřeby –⁠ to, co mě baví prožívat s lidmi.

Téma pozice tvůrce a diváka je v SE.S.TA středem naší teoretické reflexe. Přemýšlíte v některé fázi tvorby o tom, jaké akce vyvolávají kinestetické vjemy, emoce či představivost diváka? Testujete to předem?

Vendula: Určitě o tom přemýšlíme a snažíme se představit si divákovy reakce –⁠ částečně zkoušíme, co funguje na nás. Představení jsme prezentovaly jako work-in-progress na Malé inventuře a spoléháme na zpětnou vazbu. Protože pracujeme s tichem, ptaly jsme se, zda v divácích vyvolává vzpomínky na dětství. Je-li představení intuitivní, musíme se o to víc naladit na diváka, aby nebyl zmatený ani v nepohodě.

Johana: Moje disciplína je choreografie a pohyb, pro Vendy práce s objekty. Storytelling je pro nás obě nová výzva. Díky workshopům jsme zjistily, že storytelling nabízí nespočet možností. Klíč je jednoduchý: obrazy, o nichž vyprávíme, musíme nejprve vidět samy. Zpětná vazba potvrzuje okamžiky, kdy jsme byly upřímné. Totéž platí pro fyzické vjemy –⁠ upřímná fyzičnost na diváka dýchá. V představení se snažíme podpořit divákův zážitek i čichovými, sluchovými a haptickými podněty.

V představeních PocketArt vnímám důraz na autenticitu těla a lidské hodnoty, jako respekt či úcta. Vznikají vaše nápady jako kontrast k tomu, jak dnes žijeme?

Johana: Pokud budu mluvit za PocketArt, témata se proměňují, ale často obsahují frustraci z toho, co se kolem nás děje. Tvůrčí proces je pro nás terapie. V Jámě lvové zkoumáme mediální manipulaci a populismus, v Bodies Together fenomén korporací. Než začneme, připravíme si teoretický rešerš, pak pracujeme s tělem. Chceme s divákem zažít něco, co ve světě chybí. Při K Madoně se rzí, vzniklé v době covidu, jsem cítila potřebu „pohladit“ duši –⁠ nás i diváků.

Johano, není to tvoje první zkušenost s blízkostí a interaktivitou s divákem. Jak bys porovnala různé úrovně participace v představeních PocketArtu?

Johana: Jáma lvová má různé formáty. Původně duet, později adaptovaný pro děti, nabyl interaktivních znaků. K představení jsme připojily workshop s protokolem, který používáme při práci s dětmi, dospělými i seniory: choreografický jazyk jsme otevřely improvizaci a interakci. V Bodies Together je divák přímým účastníkem –⁠ hranice performer/divák se stírá a pokaždé vzniká jiné představení. U Potkat lišku jsme někde uprostřed: divák je pozorovatel, i když prostorově velmi blízko.

Děkuji za rozhovor a přeji vám hodně štěstí s představením.