Gilles Marty: Architektura naladěná jako hudební nástroj

V areálu barokního zámku navrhl Muzeum nové generace a teď dokončuje přestavbu bývalého konventu na Kulturně-kreativní centrum Vysočina – Hub 800. Svůj autorský manifest, z něhož v rozhovoru otiskujeme ukázku, představí v diskusní sérii Talk Next na letošním KoresponDance (17.–19. 7. 2026, Žďár).

Vedle Žďáru pracoval Marty například i na slavné francouzské pevnosti Carcassonne nebo poutním místě v Lurdech. Co tato výjimečná místa spojuje? Interdisciplinární přístup, který označuje za archeologický, hudební či dokonce kuchařský. A když zkoumá plynutí prostorů, má blízko také k choreografii…

V minulosti jste zde ve Žďáře pracoval na Muzeu nové generace. Jak na ně navazuje Kulturně-kreativní centrum a jaký příběh tyto dvě realizace spojuje?

Nacházíme se ve dvou odlišných kontextech. Muzeum sídlí v bývalém průmyslovém objektu, poměrně tmavém, a jeho struktura docela přesně sleduje návštěvnickou trasu určenou muzeografickým zážitkovým konceptem dvou expozic, cisterciácké a barokní. Kulturně-kreativní centrum se naproti tomu nachází v prostorné, světlem zalité barokní budově. Ve svém funkčním programu i ve vztazích mezi jednotlivými prostory je daleko svobodnější a flexibilnější.

Spojitost mezi oběma projekty lze nicméně definovat takto: Za prvé, u obou mi šlo o zkoumání pohybu ve smyslu plynulého navazování prostorů, aby se jimi mohli návštěvníci a publikum přirozeně pohybovat. Říkám tomu „architektonické prostorové kontinuum“.

Za druhé, architektonický program (funkce, kterou má dané místo plnit; pozn. red.) se v obou budovách musel přizpůsobit velmi specifickým dispozicím a podmínkám historických prostor tak, aby každý funkční prvek ladil s místem, které jej má přijmout – s jeho geometrií, tvarem, rozměry, materiály i světlem.

Třetí spojitost je práce se světlem a barvou. V muzeu je světlo záměrně umělé, aby dalo vyniknout objektům instalovaným v expozicích. V kreativním centru je naopak co nejvíc přirozené, takže nechává samotný prostor živě vibrovat.

A konečně je spojuje, že jsem se snažil brát velmi vážně sny mých klientů, Marie a Konstantina Kinských, a naladit se na jejich požadavky. V případě muzea jde o předávání a kontinuitu, v případě kreativního centra o vlastní tvorbu. Vždy se to nese v duchu sdílení a vzájemného obohacování mezi obory, historickými obdobími, různým publikem napříč generacemi.

Svůj přístup často popisujete jako archeologický. Co to v praxi znamená? Jaké klíčové strategické otázky, které předcházejí architektonickému návrhu, si kladete na úplném začátku projektu? A jak pracujete s tím, že archeologické nálezy mohou stavbu někdy zkomplikovat, nebo ji dokonce zablokovat?

Archeologii chápu z několika úhlů pohledu: Především jako vědeckou disciplínu, která se snaží z fragmentů a pozůstatků rekonstruovat celky – pochopit je a dát jim smysl. Dávat věcem smysl totiž vždy začíná důkladným zkoumáním, které má odkrýt to, co se skrývá pod klamavým povrchem věcí.

Dále ji vnímám jako vyprávění, které přímo propojuje minulost s naší současností. Vybízí nás, abychom si budoucnost nepředstavovali jako předem vytyčenou cestu, ale jako pole možností, které je třeba zkoumat a dotvářet, protože archeologie nám jasně ukazuje, že nic není neměnné.

A konečně je to způsob, jak věnovat mimořádnou pozornost půdě pod našima nohama. Spolu s atmosférou je to bezpochyby to nejcennější, co musíme chránit a o co musíme pečovat, chceme-li na naší planetě dobře žít: chránit historická místa a neničit krajinu a vůbec vše živé. 

Myslím, že těmito třemi vizemi jsem popsal svůj způsob, jak být architektem. Archeologie a archeologické nálezy pro mě nikdy nejsou na překážku, ale naopak skvělou příležitostí, jak posílit celkový smysl architektonického projektu.

Z nové knihy: Nejkrásnější jsou ty metry čtvereční, které nepostavíme

Architekturu přirovnáváte k hudbě – ladění, rytmus, ticho. Jak s touto metaforou pracujete jako se skutečným tvůrčím nástrojem, nikoli jen jako s básnickým obratem? Jak poznáte, zda je stavba dobře naladěna?

Právě o tomto tématu mluví úryvek z mé knihy:

„Ale povolání, které mi je nejbližší, je jistě povolání hudebníka. Čtu partitury, skládám, interpretuji, často improvizuji. Vždy mi jde spíše o účinky, barvu zvuku, rytmus a melodii věcí než o jejich vnější podobu. Dávám přednost tichu nenápadných, křehkých architektonických vjemů před neklidem příliš hlučných forem. Nic se mě nedotýká víc než jemnost zahrady po dešti, hladkost zeleného mramoru ve stínu krypty nebo živý odraz vitráže promítnutý na opotřebovaný kámen kostela.

Nejdojemnějším okamžikem koncertu je pro mě předehra, během níž se orchestr ladí v jakémsi závratném zmatku, který ohlašuje ticho předcházející samotnému provedení díla. Věřím, že povolání architekta je celé obsaženo v tomto okamžiku krajního splynutí – kdy jde o to vyjmout z nesmírnosti místa fragmenty vjemů a přeměnit je v citlivou hmotu, která oživne v prostoru, světle a čase…

Jako dospívající jsem chtěl být houslařem. Když jsem se stal architektem, netušil jsem, že tato dvě povolání se jednou protnou v jedno. Často podceňujeme odbočky, které nám život nabízí, a logiku cesty, kterou jsme prošli, pochopíme až zpětně. Teprve pozdě jsem si uvědomil, že všechny mé projekty jsou koncipovány jako hudební nástroje.

Tvaruji je v mysli a ještě dříve než existují, představuji si jejich zvuk přímo v daném místě. Vybírám barvu zvuku jejich materiálů a navrhuji jejich formy podle vjemů, které budou vyvolávat pod vlivem proměn oblohy, dráhy slunce, pohybu mraků a odstínů ročních období. Hledám rezonanci s místem, partnerský vztah s krajinou. Nástroj postupně získává tvar a já ho ladím k místu, dokud nezní správně. Seřizuji jeho proporce a napínám jeho linie v krajině, dokud vše nesouzní, a v každém detailu stopuji i sebemenší falešnou notu, která by mohla narušit harmonii celku. Netotožňuji se se svými stavbami; jakmile jsou dokončeny, hrají svou vlastní hudbu.

Mies van der Rohe tvrdíval, že dobrý architekt musí mít ‚neuvěřitelné oko‘. Dalo by se dodat, že musí mít také ‚mimořádně jemný sluch‘. Postupem let jsem pochopil, že pokud si uděláme čas jim naslouchat, místa a krajiny hrají nádherné partitury. I když se tváří, že mlčí, každé z nich má ve skutečnosti svou vlastní hudbu – velkolepou nebo nenápadnou podle okolností.“

Ještě mám otázku ke světle, kterým se ve své knize zabývá také Pavla Beranová. Zmínil jste jednou, že světlo a lidská zkušenost předcházejí samotné architektuře. Jak jste přemýšlel o světle v budově věnované scénickému umění, kde světelný design vytvářejí sami umělci?

V kreativním centru hraje v tom, jak prožíváme místa i jak jsou vymezeny prostory a formy, ústřední roli přirozené světlo. Nikdy nenavrhuji nic, co by nebylo promyšleno ve vztahu ke světlu. V jistém smyslu je pro mě forma výsledkem světla, nikoli naopak.

Byl jste zde ve Žďáře na rezidenci. Co jste během ní vlastně dělal a co jste se dozvěděl nového, co jste před tímto projektem nevěděl?

Během rezidence ve Žďáře jsem si dopřál čas na chvíli se zastavit – udělat poslední pauzu na místě tak příznivém pro meditování a snění –⁠ než dokončím definitivní verzi rukopisu své knihy. Odeslal jsem jej své redaktorce přímo ze Žďáru v poslední den před návratem do Francie. Byl to deadline, který mi určila, a já už věděl, že můj pobyt ve Žďáru bude završením deseti let práce a psaní.

Více o Gillesovi Martym na INCA Architects.

Martin Maryška vystudoval divadelní manažerství na JAMU a získal doktorát z estetiky na FF MU, kde se specializoval na divadelní plakát. V současné době působí v Centru choreografického rozvoje SE.S.TA, kde vede projekt Tanec v galerii a rediguje on-line žurnál Blog SE.S.TA.

KoresponDance Next: Talk Next

Knihovna, která se hýbe! Zveme vás na sérii diskuzí nad vybranými publikacemi s autory a autorkami, kteří otevírají témata současného tance, architektury, prostoru i cirkusu.

V nově vznikajícím Hubu 800 chceme vytvořit místo, kde budou moci umělci, umělkyně i další zájemci bádat, číst, rešeršovat, zpomalit a hledat souvislosti mezi praxí, teorií a živým uměním.

Nenechte si ujít rozhovory ke knihám, které budou součástí knihovny! (Diskuse budou v angličtině.) 

So 18. 7. | 10:30 | Sádky

Tajně naživu: Perspektivy vtělené zkušenosti v taneční improvizaci
Editorky Mish Rais, Mirka Eliášová a Lizzy Le Quesne přinášejí v českém kontextu výjimečný pohled na taneční improvizaci a okamžitou kompozici jako svébytnou uměleckou formu.

Tanči – pohybovník
Kniha Inês Fonseca Santos s ilustracemi André Letrii, v českém vydání od spolku Ostružina spojená s Zden Brungot Svítekovou a Barborou Látalovou, otevírá svět tance mladším čtenářům, teenagerům i dospělým prostřednictvím hesel, ilustrací a pohybových úkolů.

Orbis cirkus
Ondřej Cihlář a Hanuš Jordan mapují proměny cirkusu v českých zemích od tradičních forem až po nový cirkus a jeho současné podoby.

Ne 19. 7. | 10:30 | Sádky

Nejkrásnější čtvereční metry jsou ty, které nepostavíme
Architekt Gilles Marty, který navrhl rekonstrukci konventu v nové kulturně-kreativní centrum, představí autorský manifest o architektuře, která vlastně není stavěním, ale spíš hledáním kořenů místa. 

Světlo a výstavní prostor
Autorka Pavla Beranová ukazuje světlo jako nástroj atmosféry, vyprávění, pozornosti i interpretace prostoru.

Za věnování knih děkujeme: Nakladatelství AMU, Nakladatelství JAMU a Marii Kinsky.