Roman Škadra: Hra je pro mě výchozím bodem, díky ní nacházím nové a inspirativní věci

Blíží se Cirkopolis, kde budeš mít premiéru svého nového díla Girevik. Kromě toho jsi také součástí projektu For As Long As We’re Here od Squarehead Productions, který festival zahajuje. Jak to stíháš – nejen fyzicky, ale i psychicky?

Jsem součástí projektu, ale na festivalu vystupovat nebudu. Momentálně se soustředím jen na svou premiéru Girevik. V For As Long As We’re Here nás je devět cirkusových umělců, každý žije v jiné části Evropy, moc často se nepotkáváme. Dílo má velmi specifický modulární charakter – nejsme na sebe nijak vázáni. Je to projekt na dálku a závisí na odhodlání a vytrvalosti každého z nás; předpokládá dlouhodobou a průběžnou přípravu. Představení v Praze bych teď nemohl dělat.

Jako cirkusový umělec působíš v Berlíně. Jak vnímáš cirkusovou scénu v Německu?

Přestože je Německo velké, cirkusová scéna je poměrně malá. Historicky má cirkus v Německu specifické postavení sahající až ke kořenům varietního divadla. Stále existuje stereotypní představa tahací karavany se slony –⁠ cirkus jako čistá zábava. Úroveň ještě není taková jako ve Francii, Belgii či Nizozemsku, kde je cirkus vnímán jako umělecká forma. V posledních deseti až patnácti letech ale dochází k postupné změně: současný nový cirkus je v Německu pomalu na vzestupu.

Proč sis tedy vybral právě Německo? Proč ne například Francii?

Do Německa jsem se dostal díky Evropské dobrovolnické službě v berlínské síti dětských cirkusů Cabuwazi, kde jsem pracoval s dětmi a mladými lidmi v cirkusech, školách, dětských domovech nebo s postiženými a uprchlíky. Tato síť funguje i v mnoha menších městech. Žonglování se věnuji od šestnácti let, ale k performativnímu umění jsem se dostal právě v Berlíně. Vystudoval jsem geografii na Univerzitě Komenského v Bratislavě, pak jsem působil na Přírodovědecké fakultě UK. Ten směr pro mě ale postrádal smysl, a tak jsem se přihlásil na dobrovolnou službu –⁠ od Portugalska po Litvu. Nakonec mě vybrali do Berlína, tehdy Mekky žonglování. Navštěvoval jsem žonglérské centrum Katakomben a další tři roky jsem studoval na cirkusové škole Etage. Měl jsem skvělé podmínky, včetně workshopů s mezinárodními lektory. Studium jsem zakončil státnicí z akrobacie a žonglování. Dnes už Katakomben ani Etage neexistují.

První otázka, která mě v souvislosti s Girevikem napadla: máš rád manuální práci?

Ano. Vycházím ze žonglování, ale snažím se fyzickou námahu zobrazit uměleckým způsobem. Pro své první představení Absurd Hero jsem si vybral balanční míč. Žonglování pro mě není jen házení míčků, ale obraznost, fyzičnost, rytmus a narace. Inspiroval mě mýtus o Sisyfovi ‒ námaha nutná k pohybové sekvenci. Absurd Hero nezobrazuje moment úspěchu, ale snahu o úspěch, která přináší fyzické či emocionální uspokojení. Girevik je pokračováním zkoumání vztahu mezi fyzickou prací a žonglováním.

Kdo nebo co je „girevik“?

Ke gireviku jsem se dostal oklikou. Hledal jsem pomůcku pro silový trénink a našel i žonglování s kettlebellem. Klasické hody mi přišly monotónní, neestetické, všichni se předháněli, kdo to hodí výš. Objednal jsem si kettlebelly a hledal nové způsoby práce. Zkoumal jsem dynamiku: co vyžaduje předmět od těla a naopak. Vznikl pohybový slovník, nestandardní polohy ‒ třeba chůze na kettlebellech „jako na podpatcích“. Fascinoval mě i zvuk, který manipulace vytváří, takže se z toho stala audiovizuální záležitost.

Líbí se mi tvá hravost při hledání možností –⁠ nezbytná pro každého tvůrce, aby se vymanil ze stereotypu.

Hra je pro mě výchozím bodem. Kettlebell je zároveň překážkou, jež vymezuje hranice a limity podněcují kreativitu. V popisu představení o něm mluvím jako o rozšiřující se kompozici.

Co přesně znamená „rozšiřující se kompozice“?

Zvolil jsem různé váhy kettlebellů; každá nabízí jiné možnosti. Kompozici stavím na zvuku, vztahu objekt-tělo, vynaloženém úsilí, bolesti, až po sochařský přístup, kdy na sebe balancuji objekty. Začínám s jedním, dvěma kettlebelly a přes různá zákoutí se dostávám do slepých uliček, kde přidávám další a další. Postupně se objevily další prvky, například stůl, na němž mám kettlebelly rozložené. Akce zpočátku nemají zjevný záměr –⁠ ten se vyjevuje až časem.

Překvapilo mě, že kettlebell považuješ za hypermaskulinní nástroj. Vnímala jsem ho spíš jako fitness pomůcku pro ženy. Jaká je jeho historie a proč ta hypermaskulinní aura?

Girevik vychází z materiality kettlebellu a z limitů „nežonglovatelnosti“ (termín Phia Menàrd). Kettlebell v dnešní podobě sloužil k vojenskému výcviku v Rusku počátku 20. století. „Kettlebell man“ byl ekvivalent strongmana. Existuje vzpěračská disciplína Girevoy Sport –⁠ sportovec, který nejvíckrát zvedne těžký kettlebell za minutu. Kettlebell se používal i v tradičním cirkuse 19. století. Hypermaskulinní archetyp strongmana chci dekonstruovat. Ptám se: co znamená „strong“ a co „man“? Zajímá mě, co síla přináší a co po ní zůstává; zdůrazňuji křehkost, absurditu a pomíjivost.

Základem je manipulace s kettlebellem. Během procesu jsem ladil i vizuální prvky –⁠ kostým, obuv. Dámské lodičky vzešly z experimentu: když jsem se do nich „obul“ z kettlebellů, změnil se celý fyzický projev. Hledám lehkost, měkkost a harmonii v kontrastu –⁠ švihám se dvaceti kily a mám na sobě lodičky. Chci dělat silové věci, potit se, ale zároveň, aby to bylo estetické –⁠ nebo pro někoho iritující, a to je v pořádku.

Jak se ti spolupracovalo s Benjaminem Richterem? V SE.S.TA ho známe jako skvělého učitele balancování se skleničkami na víno.

Ben byl u toho od začátku, hlavně v prvním roce výzkumu. Používal jsem jeho metodu The Language of Objects, založenou na objektově orientované ontologii: jak se objekt chová v prostoru, jak interaguje s tělem, jak jej lze zvedat, třít, kombinovat s pohybem či žonglováním. Rozložili jsme situaci na malé kousky a postupně objevili, co nás zajímá.

Během rezidence ve Žďáru sis pochvaloval veřejné prezentace: „Veřejná prezentace mi pomáhá vyživovat celou bytost v představení.“

S Girevikem jsem v bodě, kdy potřebuji procházet celou performanci. Ve Žďáru jsem se chtěl soustředit na propojení performance a přítomnosti s divákem. Kdybych zkoušel jen techniku až do premiéry, chyběl by mi kontakt. Sdílím něco velmi osobního ze tří let procesu, ale nejde striktně o mě jako o Romana; divákovi nastavuji zrcadlo a nabízím prostor, aby si v obrazech našel vlastní významy.

Přejeme mnoho úspěchů na premiéře Girevik a děkujeme, že jsi byl na rezidenci SE.S.TA!

Jazyková korektura: Martin Maryška