Martin Říčan o Panta Rhei: Desetiletá cesta sboristy k autorskému debutu
„V precizních, matematicky komponovaných skladbách je obrovský prostor pro emoce,“ vysvětluje své zaujetí pro barokní hudbu Martin Říčan. Tento paradox řádu a citu prostupuje celým projektem Panta Rhei. Od performance propojující barokní sborový zpěv, současný tanec a videoart až po produkční proces, který svedl dohromady čtyřicet mladých umělců ze čtyř zemí, aby v něm rozvinuly své talenty. Panta Rhei boří nejen hranice mezi uměleckými disciplínami, ale také mezi rolemi umělce a producenta, a tím rozšiřuje pojetí interdisciplinarity. V rozhovoru s teoretičkou Katarínou Brestovanskou Říčan otevřeně popisuje, jaké to bylo zvládat tuto náročnou dvojjedinou roli při svém autorském debutu.
CESTA K PANTA RHEI
Jak a kdy vznikla myšlenka vytvořit projekt Panta Rhei? Inspirovalo tě k úvahám nějaké konkrétní dílo?
Úplně první nápad na Panta Rhei vznikl před třemi lety, když mi bylo dvacet. Zrovna jsem se vracel domů po noční práci první ranní tramvají a v hlavě se mi objevila myšlenka, jak by asi vypadalo spojení experimentálního filmu a živé barokní hudby. Přemýšlel jsem, jak vytvořit funkční spojení mezi oběma složkami. Když jsem dorazil domů, usnul jsem a ráno jsem byl tak mimo, že jsem vše zapomněl.
O několik měsíců později jsem měl možnost spolupracovat na projektu Streets of Žďár na festivalu KoresponDance jako hudební dramaturg a sbormistr. Projekt umělecky vedli Yan Raballand (umělecký vedoucí) a Daniel Erazzo (vedoucí sborů). Pro mě to v té době byla nejprestižnější spolupráce, jakou jsem kdy zažil. Spojili jsme street dance a barokní hudbu v půl hodinové performanci. V jednom momentu inscenace jsme ale nevěděli, jak části propojit. Přišel jsem s myšlenkou vzít část skladby a nechat ji běžet ve „smyčce“, dokud se tanečníci nepřesunou do další části. Daniel tento nápad ještě rozvinul tak, aby každý sborista mohl tuto linku zpívat samostatně – svým vlastním tempem a s vlastní dynamikou. Vznikl takový zvláštní hlasový šum, který pro mě byl velmi silným inspirativním momentem: vytvořili jsme site-specific skladbu.
Tento princip jsem se rozhodl dále rozvíjet – pomocí dekompozice a rekompozice jsem pitval sborové skladby na jednotlivé hlasy a následně je znovu skládal, ale s novými parametry. Předposlední den festivalu v roce 2022 jsem si zapsal další poznámky a vzpomněl si na svou jarní ranní cestu tramvají. Začal jsem přemýšlet nad konceptem, dělat si rešerše.
To byl okamžik, kdy jsem se rozhodl oslovit Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA. Současný tanec byl jasným posledním dílkem skládačky. S touto myšlenkou jsem tedy přišel za Marií Kinsky a předložil jí svůj nápad na projekt. Marie na to kývla a řekla, ať na to najdeme finance…
Takže Panta Rhei je tvůj debut?
Ano, je to můj autorský debut.
Martine, pocházíš ze Žďáru nad Sázavou a festival Korespondance se koná od roku 2013 právě na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Ty jsi v podstatě s festivalem Korespondance vyrostl. Jak festival nebo konkrétní umělci, se kterými jste spolupracovali, formovali vaše umělecké reflexe? Jak se vyvíjel tvůj vztah k baroku?
K baroku jsem se dostal už ve sboru Žďáráček, kde náš úžasný sbormistr Pavel Schmidt, který mě později učil sólovému zpěvu, miloval a stále miluje barokní hudbu. Snažil se nás jí uchvátit, ale vždycky se mu podařilo nadchnout asi pět lidí. Většina chtěla zpívat populární aranžmá. Baroko má v sobě ale jistou pompéznost a to je moje. Mám rád teatrálnost, tíhnu ke grandióznosti, velkým snům a to pro mě baroko splňuje (i když jen povrchově).
Do festivalu Korespondance jsem se zapojil v jeho druhém ročníku v roce 2014, bylo mi tehdy dvanáct. K účasti na projektu, který vedl choreograf Paco Decina a hudebník Sébastien Fournier, byl tehdy přizván náš sbor. Pro všechny to byla velmi příjemná spolupráce a to natolik, že si nás poté festival zval novu a znovu. Další rok s námi začal pracovat choreograf Jean Gaudin, což pro mě ve třinácti letech bylo zásadní. Každý rok jsem se těšil na léto, na dva týdny strávené s Jeanem, který pro mě byl neuvěřitelně inspirativní osobou. Jeho filozofie, jeho odborné znalosti, umělecké cítění a naše společné hovory na mě měly výrazný vliv. On to asi neví, ale já bych mu to rád řekl.
Až na několik výjimek (Flor de les flors, Everything Is Nice in Paradise) odkazovaly všechny inscenace, kterých jsem se na festivalu od roku 2014 zúčastnil, na baroko. Baroko mě tedy přitáhlo a začal jsem se o něj více zajímat. Jsem přesvědčen, že nám baroko může nabídnout mnohem víc, než si myslíme. Může to znít jako fráze, ale barokní hudba je skutečně nadčasová. Ať už se podíváme na světskou nebo liturgickou barokní hudbu, je brilantně komponovaná a geniálně pracuje s emocemi posluchače.
V roce 2019 produkovala SE.S.TA grandiózní představení The Banquet. Jednalo se o vyvrcholení projektu Genius Rises, který zkoumal spojení barokní a africké kultury. Byla to úžasná zkušenost díky přítomnosti profíků na barokní hudbu jako byla třeba Barbara Maria Willi, ale zároveň to byla i poslední spolupráce s Jeanem Gaudinem a Sébastianem Fournierem.
Následující rok přišel covid, který kontinuitu přerušil. V roce 2021 tak najednou nebyl nikdo, kdo by zastal pozici hudebního režiséra a dramaturgického koordinátora v projektu ŽďárUrban. Dva měsíce před festivalem mi zavolala Marie Kinsky, jestli bych neměl zájem o spolupráci na hudební složce projektu. Byli jsme po pandemii, dlouho se nic nedělo a tohle bylo první světýlko k dalšímu obnovení práce, kontaktů a vazeb z minulých let. Bez váhání jsem souhlasil a přijel na schůzku na zámek. Zajímalo mě, kdo projekt povede, a jestli se vrátí Sébastien nebo Jean. Marie mi řekla, že ani jeden a že půjde o kombinaci street dance a barokní hudby. Spolupracovali jsme s Farah Deen a Olivií Mitterhuemer z rakouského Potpourri.
Když jsem se tedy zeptal, kdo bude mít na starosti hudební režii, Marie řekla, že já. Bylo mi tehdy devatenáct, končil jsem střední školu a měl jsem před sebou crazy výzvu, které jsem se ujal s nadšením. Myslím, že to byl úspěšný projekt, protože jsme pak další rok společně pracovali na projektu Streets of Žďár, o kterém jsem už mluvil.
DO HLUBIN VRSTEV PANTA RHEI
Panta Rhei je dílo inspirované barokem, které kombinuje současný tanec, sborový zpěv a filmovou projekci (videoart). Jak jsi přemýšlel o propojení jednotlivých elementů a jejich dramaturgii?
V době vzniku projektu Panta Rhei jsem studoval filmovou vědu (Masarykova univerzita) a myslím, že mi to v přemýšlení dost pomohlo. S kombinací sborového zpěvu, současného tance a videoartu zároveň jsem se nikdy předtím nesetkal. Dílo jsem umístil do prostoru prelatury na zámku ve Žďáře. Právě prelatura byla mým parťákem a hlavním dramaturgem. Jen freska umístěná v kupolovitém stropě je jako stvořená ke kontemplaci. Bohatě by pro inscenaci stačilo, kdyby byl divák v prostoru sám, v tichu a jen observoval. Já jsem se však rozhodl prostor využít naplno, do každého záhybu stěn.
Když se zpětně s odstupem roku, kdy děláme tenhle rozhovor, ohlédneš, jak hodnotíš svůj autorský debut Panta Rhei? Jak se ti podařilo vyvážit jednotlivé prvky představení a co ti k tomu pomohlo?
Základními pilíři byly tři elementy: záběry zámku točené na Super8 filmový materiál , choreografie pěti tanečníků a dvě skladby českého barokního skladatele Jana Dismana Zelenky, (Missa 1724, Credo, ZWV 32) Crucifixus (Ukřižování) a Et resurrexit (Vzkříšení).
Koncepci jsem skládal tak, že jsem si psal vše, co jsem měl, organizoval segmenty do celků a hrál taková škatulata do doby, než mi to ve velkém celku dávalo smysl a současně nebylo upozaděno žádné médium. Zároveň jsem cítil potřebu představit každý element zvlášť a až v průběhu představení je postupně rozvíjet a propojovat. Dramaturgicky jsem performanci rozdělil na tři části. První část představila samostatné elementy, tedy zpěv, videoart a tanec. Druhá část tyto prvky propojovala a ve třetí části došlo k prosívání prvků mezi sebou tak, aby vše plynule zapadlo do sebe. Naše pracovní označení byla VSTUP – CHAOS – FÚZE. Skladby J. D. Zelenky byly alfou a omegou inscenace. Od nich a od prostoru prelatury se odvíjela celková dramaturgie, a to nejen rozdělení na tři části, ale i dramaturgie plynutí publika, neboť představení bylo v první části putovní a diváci postupně procházeli několika prostory.
Během tvůrčího procesu jsem si kladl spoustu otázek jako: „Proč chci mít v představení to, či ono?“ Někdy jsem měl konkrétní argument, jindy byla odpověď intuitivní (a ty stály za většinou skvělých momentů v inscenaci).
Co je pro tebe v díle Panta Rhei to niterní? Poselství, které jsi chtěl prostřednictvím tohoto představení komunikovat divákům?
Chtěl jsem především sdílet barokní hudbu a přiblížit ji současnému publiku, a to nejen mládeži a nikoliv historizujícím nebo intelektuálním výkladovým způsobem. Důležitým momentem bylo uvědomění si, že baroko je pro mě referencí, ale k publiku promlouvám současnými prostředky a současnou interpretací.
Na začátku tvůrčího procesu jsme dekomponovali vybrané skladby J. D. Zelenky. V úvodu inscenace jsme je rozložili na malé dílky, detaily, abychom je v průběhu performance transformovali, a nakonec opět spojili v závěrečné části. Chtěl jsem zvýraznit ony detaily, které jsou v celku nepostřehnutelné. Zejména v barokních kompozicích, které ve své komplexitě ohromují naše smysly. Tam se divákovi snadno ztratí drobný detail. Chtěl jsem proto dát divákům možnost vidět a slyšet tyto detaily a (snad) iniciovat další zájem. Formou inscenace jsem se snažil uchopit barokní hudbu současným způsobem tak, aby byla pro diváka zážitková. Podobně jsme pracovali i s pohybovým a filmovým materiálem.
Jaké emoce vnímáš, když pracuješ s barokní hudbou?
Je to láska. V kontextu Panta Rhei konkrétně láska k dílu J. D. Zelenky. V jeho díle jsou zakódovány rozmanité emoce. Je to možná paradoxní, ale pro baroko je typické, že právě v precizních, matematicky komponovaných skladbách je obrovský prostor pro emoce. Doufám, že tomu tak bylo i v Panta Rhei, které bylo taky komponováno velmi mechanicky a často až matematickým způsobem. Barokní hudba je pro mě průvodcem emocí, dokáže mě různými způsoby emocionálně saturovat, proto je mi tak blízká.
Jak probíhala příprava a realizace díla?
Vzhledem k tomu, že se na projektu podíleli umělci ze čtyř zemí – České republiky, Slovenska, Polska a Rakouska – byl začátek tvůrčího procesu poměrně dlouho pouze online. První rezidence, kde jsme se setkali offline, byť jen s částí týmu, proběhla v dubnu 2024 ve Žďáře nad Sázavou. Pracoval jsem s tanečníky a filmaři a dal jim volnou ruku, aby uvařili vše, co jsme společně nadesignovali online. Tvůrčí proces v tomto období pro mě byl hodně náročný, bylo v něm hodně otázek, nejistot i vůči mně jako tvůrci. Pak se situace uklidnila a v květnu a červnu jsem měl zkoušky se sbory Landesjugendchor NÖ ve Vídni a Cantu Gaudemus ve Žďáře, což mi dodalo sílu pokračovat.
Týden před festivalem KoresponDance na zámku (12.–14. 7. 2024) se všichni aktéři ze všech tří složek poprvé v životě setkali na zámku ve Žďáře. Ukázalo se, že koncept je funkční, že má smysl propojovat různá média a jejich prvky nejen na papíře, ale i v realitě. Velmi často jsme cesty k řešení různých otázek nacházeli v dialogu s jednotlivými tvůrci. Ale jak se blížil termín generální zkoušky, všichni jsme cítili tlak, že práce není hotová, a proto se rozhodovací procesy musely zjednodušit a zkrátit. Připadal jsem si jako v továrně, kde sestavíš jeden komponent a na páse už čeká další, a při práci tě bedlivě sleduje tvůj tým skoro čtyřiceti mladých lidí v procesu dospívání, všichni na podobné startovní čáře svých kariér a každý s jinak vyzrálým egem. Během tří festivalových dní jsme odehráli šest představení, která za tu krátkou dobu dozrála, a na konci jsem cítil uspokojení z odvedené práce.
Měl jsi také představu o tom, s kým chceš v jednotlivých oblastech spolupracovat? Kdo byli tvojí spolupracovníci?
Mými spolupracovníky v pevěckém sboru byli lidé, se kterými jsem vyrůstal ve Žďáráčku a později jsme společně založili sbor Cantu Gaudeamus, zejména můj blízký kamarád a kolega Maxim Augusta. Se sboristy Landesjugendchor NÖ z organizace Vokalakademie Niederösterreich, která byla v projektu naším partnerem, jsem spolupracoval už dříve, takže byli mým blízkým spojením. Za složkou videoartu stál můj kamarád a bývalý spolužák z filmové vědy Šimon Lovecký a jeho kolega a náš společný kamarád Jonathan Momčev. Estetika, se kterou pracují ve svých filmech, velmi korespondovala s mojí představou pro Panta Rhei. Do taneční složky jsem přizval Matěje Poura, se kterým jsem od začátku projekt konzultoval. Matěj poté do projektu přivedl další dvě tanečnice. Na začátku studií v Brně jsem se také seznámil s Janem Drábkem, který mimo jiné skládá hudbu k filmům Šimona a Jonathana. Když jsem Jéňu s projektem oslovil, dost se ostýchal. Je vášnivým jazzovým hudebníkem a s barokní hudbou neměl v té době moc zkušeností. Po skončení projektu mi ale řekl, že ho baroko začalo bavit. Aspoň něco… (smích) Tohle všechno byli lidé z mého nejbližšího okolí, zbytek si ke mně nějak přirozeně našel cestu.
Kdo byl tvojí největší oporou v projektu?
Největší oporou v projektu mi byla Gabriela Veselá. Ta se na projektu také podílela – měla na starosti kostýmy, placovou produkci a koordinaci sociálních médií projektu. Takže si vyslechla všechno – od mých prvotních myšlenek, problémů s přípravami až přes mé někdy zoufalé stavy. Když jsem pochyboval o sobě a o tom, jestli to má celé smysl, dokázala mě uklidnit a nasměrovat k podstatě věci.
Dál jsem si vybral do týmu skvělé profíky z oborů, kteří mi a dalším účastníkům projektu jako facilitátoři pomáhali. Ať už to byli Yan Raballand, Daniel Erazo a Barbara Maria Willi, se kterými jsem už dříve spolupracoval a které jsem už zmiňoval, nebo Petr Kačírek, Roman Zotov-Mikshin, Marika Smreková a ty, Káťo (Katarína Brestovanská).
Samozřejmě mi byli oporou i další kolegové ze SE.S.TA, kteří mi ochotně pomáhali tam, kde jsem nebyl dostatečně kompetentní. Jsem jim za to velice vděčný.
Součástí přípravy díla byly workshopy pro skupinu tvůrců a performerů projektu Panta Rhei. Jak důležité byly tyto workshopy z hlediska přípravy tvůrců na interpretaci samotné představení?
Jak jsem již zmínil výše, jednotlivé týmy pracovaly většinou samostatně a dlouho online. Když se v červenci všichni sešli na jednom místě, bylo nutné je stmelit jako kolektiv. Toho jsme se snažili docílit prostřednictvím společných hlasových a pohybových workshopů a her. To byla velmi důležitá součást přípravy, abychom pochopili přístupy jiných uměleckých disciplín. Záměrem bylo co nejvíce zpřítomnit pohledy a perspektivy všech tvůrců. Dovedu si představit, že by nám prospělo mít na takovou přípravu více času, ale pracovali jsme s tím, co jsme měli k dispozici.
O to víc jsme si mohli dovolit na workshopu v listopadu 2024, čtyři měsíce po premiéře díla Panta Rhei. Ve spolupráci s několika zpěváky a tanečníky z projektu jsme zorganizovali workshop pro žďárskou mládež. Zájem byl obrovský, kromě mládeže se přihlašovaly i další věkové skupiny. Bylo to nádherné mezigenerační setkání žáků místní ZUŠ Františka Drdly s amatérským tanečnictvem, místním seniorstvem a začínajícími profíky. Bylo úžasné vidět jejich společnou práci bez bariér.
Je pro mě důležité šířit myšlenku projektu Panta Rhei i po uvedení díla na festivalu KoresponDance. Umožňuje mi to zůstat v dialogu se samotnou podstatou, proč jsem dílo vůbec inicioval. Stejně jako jsem dostával příležitosti být součásti zajímavých projektů a rostl díky nim, chci tyto příležitosti a možnosti posouvat dál a inspirovat tak další lidi k zapojování se do dalších projektů a rozšiřování uměleckých obzorů. V jeden moment za námi přišly dvě dívky ze ZUŠ, které představení viděly a byly i na workshopu, a řekly nám, že je barokní hudba inspirovala k vytvoření vlastních sólových představení. A to se mi na uměleckých komunitních projektech líbí, protože jsou otevřené dalším lidem. Tvorba tak neprobíhá jen v uzavřených souborech, kde se vytváří díla, která se reprízují v divadlech, ale životnost děl jako Panta Rhei přetrvává v jejich odkazu, který se šíří dál a inspiruje další lidi. To mi dává smysl.
OHLÉDNUTÍ A BUDOUCNOST PANTA RHEI
My, tvoji kolegové, jsme smekali klobouky a kouleli očima, když jsme viděli, že neseš na svých bedrech tak náročný projekt. Díky programu Erasmus+ jsi dal dohromady 40 lidí ze 4 zemí. V projektu jsi měl dvě velké role, jako tvůrce díla a jako projektový manažer. Proto se s velkou úctou k tvojí práci ptám, to se jak dá?
Jelikož jsem to dělal poprvé, bez mihnutí oka jsem řekl: „Yes, to půjde.“ Postupně jsem ale zjišťoval, že je to pekelně náročné. Zároveň neříkám, že bych to neudělal znovu, kdybych měl podobnou příležitost. Kdybych ale na takový nový projekt kývl, šel bych do něj už poučený.
Vyvažování těchto dvou rolí mi dalo obrovskou životní zkušenost, jak pracovat sám se sebou – emocionálně, fyzicky, profesně – a jak pracovat se svými vizemi, které se staly součástí mé práce. Nemyslím si, že jsem našel nějakou univerzální, úžasnou a naprosto funkční formulku, ale nakonec jsem to do jisté míry přece jen vybalancoval. Myslím si, že to jde. Ale je to zkušenost, kterou nechci zažívat častěji, než je nutné. Rozhodně není ideální být v tvůrčím procesu a zároveň ten stejný projekt sám produkovat. Nikomu to nedoporučuji. Ale někdy to prostě musíš udělat, když po tom toužíš. Nikdo ti jen tak nedá 59.593 EUR a k tomu i servis, abys mohl pohodlně sedět v režisérském křesle a neřešit další věci.
Nebo jo? Jestli ano, chci kontakt!
Jak se ti podařilo propojit tolik mladých lidí?
Panta Rhei by vedle důvěry Marie Kinsky a tvrdé práce skvělé fundraiserky Martiny Činkové nemohlo vzniknout, kdybychom nezískali stoprocentní podporu z grantu programu Erasmus+. Ten podpořil myšlenku Panta Rhei dokonale, protože ze své podstaty podporuje kreativní projekty pro mladé lidi, aby se propojovali a učili od sebe navzájem. Jsem fakt moc vděčný, že tahle nadnárodní platforma existuje.
Mohl bys odstupem času říct, čím byl pro tebe tento projekt výjimečný?
Ve všech směrech! Byl to můj autorský debut, ve 22 letech jsem dostal příležitost tvořit svou vlastní věc, navíc s obrovskou skupinou talentovaných lidí. Znovu musím poděkovat Marii za její důvěru ve mě, stejně jako celému týmu SE.S.TA. Umělecky, ale i produkčně a z hlediska projektového řízení jsem šíleně vyrostl. Nikdy předtím jsem se takové činnosti nevěnoval, nestudoval jsem arts management ani nic podobného. Panta Rhei, i když to původně byl jen pracovní název, nakonec vykrystalizovalo v pojem, který pro mě zhmotňuje veškerou práci, která za tímto šíleným kolosem stála. Šel jsem do toho, aniž bych věděl, do čeho jdu. Málo času a velké ambice. Vše ale plynule, kousek po kousku, vyšlo a některé věci se povedly více, některé méně. Ano, byl tu prostor pro chyby a kolik já jich udělal – díky za ně! Poučil jsem se a jdu dál. V tuhle chvíli si připadám, jako by mi bylo čtyřicet a loňský rok trval sedmnáct let. Když si vzpomenu, kde jsem byl před dvěma lety, když jsem Marii představil svůj koncept… asi vlastně na stejném místě, ale o dva roky zkušeností a pár šedivých vlasů chudší.
Zde bych rád parafrázoval, co jednou řekl Jean Gaudin: „Vždycky jsem to já, kdo jsem teď a kým jsem byl v minulosti a ve všech okamžicích svého života.“ Často cítím, že lidé svůj rozvoj (profesní, osobní etc.) vnímají dvojdimenzionálně – vertikálně nebo horizontálně: „Byl jsem tam a teď jsem tu.“ Mně tu chybí třetí dimenze. Myslím si totiž, že se v rozvoji nikam neposouváme, ale stejně jako klubíčko kolem sebe neustále obtáčíme další a další nitě zkušeností, znalostí, chyb, ale uvnitř jsme to pořád my se všemi svými sny a pády… Neměli bychom na svoje ryzí já zapomínat. Je ale otázka, jak moc už jsme to klubko utáhli. Tak, tolik k filozofování. (smích)
Budete ještě dílo Panta Rhei reprízovat?
To je dobrá otázka. Letos si dávám pauzu, ale poohlížím se po příležitostech pro rok 2026. Největší smysl mi dává adaptovat dílo v podobě in situ – na novém místě, v novém prostředí. Už jen kvůli specifikům prostoru na žďárském zámku jsme museli udělat poměrně dost ostrých dramaturgických rozhodnutí. Proto bych rád hledal nové cesty na jiném místě. Pokud se nám podaří tento model, určitě nebude dílo tak kolosální jako na KoresponDance, spíše uvažuji o komornějším obsazení.
Martine, máš v plánu nějaké další projekty?
V současné době mám rozpracované další dva projekty. Jedním z nich je spaces trembling, který bude mít premiéru na podzim a který byl už v podobě work-in-progress představen divákům na festivalu Faktor K v brněnské Káznici. Pracuji na něm společně s Františkem Ponzerem a Jéňou Drábkem, se kterým jsem už tvořil Panta Rhei. Káznice je navíc barokním prostorem, takže vlastně velmi okrajově zůstávám u látky. Projekt je ale svým formátem odkloněn do performativní intervence a vůbec se v něm neobjevují témata ani motivy z Panta Rhei.
Na dalším novém „baby“ pracuji. Je ješte v takové embryonální fázi a zatím nechci moc prozrazovat. Pro tento projekt hledáme financování, rezidenční prostory a čekáme na výsledky výzev. Doufám, že něco klapne, abychom na něm mohli začít pracovat. Je to srdeční záležitost a budeme na ní pracovat s Agatou Skucińskou, tanečnicí z Panta Rhei. Už abychom se do toho pustili.
Martine, děkujeme za rozhovor. Držím ti palce do dalších projektů!
Martin Říčan se pohybuje v oblasti site-specific umění, kulturní produkce a marketingu. V roce 2024 debutoval autorskou interdisciplinární performancí Panta Rhei na mezinárodním festivalu KoresponDance. Ve stejném roce představil work in progress vznikajícího projektu spaces trembling v brněnské Káznici během festivalu Faktor K. Studuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a na jiných projektech působí jako režisér, dramaturg či producent. V roce 2023 byl MFF Karlovy Vary vybrán do iniciativy Launchpad, která sdružuje filmové profesionály z předních evropských filmových festivalů. Spolupracuje s Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA, Kreativní Prahou, Zámkem Žďár a festivaly Anifilm, Bazaar a KoresponDance.
PANTA RHEI
Režie/produkce: Martin Říčan (CZ)
Koordinace: Lola Madyarova (KZ), Gabriela Veselá (CZ), Kateřina Hamerníková (CZ)
Sbor
Cantu Gaudemus (CZ): Pavla Jírková, Karolína Křečková, Barbora Hrnčířová, Kristýna Růžičková, Hana Svobodová, Sára Šindelářová, Barbora Cočevová, Barbora Říčanová, Kateřina Čtveráková, Magdalena Cempírková, Maxim Augusta, Jan Hrnčíř
Landesjugendchor NÖ (AT): Mara-Maria Hautzinger, Lea Dluhos, Hannah Leonardelli, Johanna Lipp, Tabea Kletzer, Leon Feichter, Michael Schröpfer, Cristian Heimel, Daniel Holmes, Benjamin Dluhos, Bastian Borovnyak, Enrico Azucena
Hudba
Jan Dismas Zelenka
Hudební aranžmá: Jan Drábek (CZ)
Konzultace: Daniel Erazo (AT)
Instrumentalisté: Klára Kynclová (CZ), Petr Stupka (CZ)
Film/projekce
Kamera: Jonathan Momčev (CZ)
Dramaturgie/režie: Šimon Lovecký (CZ)
Konzultace: Petr Kačírek (CZ)
Tanec
Choreografie/performance: Matěj Pour (CZ), Natalie Tun (CZ)
Performance: Agata Skucińska (PL), Ema Poliaková (SK), Metoděj Vykydal (CZ)
Konzultace: Roman Zotov-Mikshin (CZ)
Konzultace konceptu: Yan Raballand (FR), Marika Smreková (SK)
Teoretická podpora: Barbara Maria Willi (CZ/DE), Katarína Brestovanská (SK)
Produkováno: Centrum choreografického rozvoje SE.S.TA & Vokalakademie NÖ
