Žaneta Musilová: Napětí mezi myšlenkami a pohybem

Jak vnímáš svou pozici tanečnice-interpretky ve vztahu k divákovi?

Je to složitá otázka, na kterou lze nahlížet v několika úrovních. Obecně je pro mě role diváka důležitá – právě jeho přítomnost, zapojení a sledování. Tím, že se divák do představení nějakým způsobem zapojuje, ať už aktivně, například smíchem, nebo pasivně soustředěným tichem, ve mně vyvolává určitou energii – něco silného, co pociťuji fyzicky i psychicky. Jako interpretka svým tělem a pohybem vytvářím či dotvářím konkrétní obrazy, které si současně představuji z pohledu diváka, jak asi mohou na něho působit. S představou napětí, jež na jevišti přirozeně vzrůstá, pracuji ještě předtím, než divákovi předložím svou interpretaci určitého zadání nebo tématu. V procesu tvorby se snažím vnímat pro sebe i pro svou inspiraci, jak to bude sledovat divák. Ne že bych měla jasnou představu a očekávání, co má divák vidět; chci mu záměrně nechat svobodu, aby viděl a četl, co sám bude chtít. To je v současném tanci běžné, přesto se do role diváka vciťuji – vidím ho jako zrcadlo, které odráží mou akci.

Myslím, že divák vnímá vše, co se na jevišti děje, ale vědomě pracuje jen s částí tohoto celku. Záleží na tom, co si zaznamená, co si uvědomí, podle toho, jak moc se ho to osobně týká. Něco určitě zůstane nevyřčené, podvědomé a intuitivní. Upřímně si myslím, že v některých chvílích je role interpreta a diváka stejná. Interpret jedná spontánně a intuitivně, stejně jako divák spontánně a intuitivně dává smysl tomu, co vidí.

Takové chvíle přicházejí zejména při volné nebo strukturované improvizaci. Interpret naváže, někdy i nepřímo, kontakt nějakou akcí a divák reaguje; potom nekonečný sled reakcí postupně tvoří pointu – smysl celé akce. Mluvím ale o reakci diváka, která není nutně veliká nebo předpřipravená; může jít třeba o pohled jako postoj, jak si divák akci vykládá. Poté většinou následuje diskuse mezi diváky, choreografem a interprety, kde vše vzájemně sdílíme.

Zaujalo mě to „naciťování“ na diváka. Mohla bys to prosím popsat? Co se tam děje?

Nemám žádný návod, je to intuitivní. Tanečníci jsou velmi senzitivní – tuším, že musí být. Když improvizuji, některé situace nastanou náhodou a právě díky této náhodě jsou velmi silné; současně mi dávají smysl. Na fyzické úrovni pociťuji napětí, které vnímám jako správné a přitažlivé jak pro mě, tak pro diváka. Je to stav tady a teď, kdy něco prožívám, jsem skutečná – pro diváka i pro sebe. Vždy mě přitahovalo být ve hře s divákem. I sama jsem ráda divačkou.

Jaké metody nebo techniky používáš při své choreografické práci? Co je pro tebe důležité?

Při studiu na konzervatoři Duncan Centre jsem psala závěrečnou práci o hře – hra jako prostředek projevu tanečníka. I v roli choreografky řeším napětí mezi divákem a interpretem prostřednictvím nástrojů, které hra nabízí: imaginace, zadání, principů a pravidel hry.

Jsem za svobodu skrze pravidla. Pravidly jsou čas, prostor a konkrétní představení. Svoboda je ten zbytek – to, co si může divák najít podle asociací a osobní zkušenosti, to, co interpret může do sdělení vložit navíc.

Zajímá mě mentální hranice, kde sdělení zakončuje interpret a kam ho divák dále vrství a rozvádí. Pak také fyzická hranice: co si může dovolit divák a interpret. Pojí se mi to s představením našeho SPOLKu Mimořádní. Pracujeme tu s imerzivní formou: divák prochází přetvořeným bytem a může vše – zkoumat prostor, manipulovat s věcmi a sledovat děj podle sebe; pouze by neměl omezit pohyb performerů.

Performer naopak působí v prostoru bez navázání jakéhokoli kontaktu, tedy nepřiznává, že blízkost diváka vnímá. Divák má svobodu v tom, že není vyzýván k interakcím a může z bezprostřední blízkosti sledovat pohyb a vše kolem sebe. To jsem si moc užila. Ráda si kladu interpretační výzvy; nějak mě to přitahuje a posouvá dál – stejně jako opravdovost a síla na jevišti.

Teď, když můžeš mluvit za skupinu: čím vás jako kolektiv zaujala imerzivní forma? Proč jste se pro ni rozhodli? Jaká byla vaše touha jít tak blízko k divákům?

Když o tom mluvíš, usmívám se. Asi tak moc, jak jsme my byli fascinováni možností být divákovi nablízku, jsme chtěli, aby divák mohl být fascinován naší blízkostí.

Chtěli jsme ho vytrhnout z klasického divadla, kde sedí a vše je mu přímo nabízeno; odkrýt v něm zájem sledovat a objevovat sám od sebe. Stejně jako divák sedící v hledišti nalézá skrze myšlenky a vizuální vjemy, tentokrát jsme chtěli, aby se zapojil mentálně i fyzicky prostřednictvím dalších vjemů a stal se plně součástí hry. Prostě „all in“. Byla to skvělá zkušenost, takové obrácení perspektivy.

A když to obrátíme ještě jednou, jaká byla vaše zkušenost?

Je to skvěle vybalancovaný pocit. Když cítím, že je divák – stejně jako my – pohlcen přítomným okamžikem, ale zároveň nás dělí bariéra, kdy s ním nemohu interagovat. Vytváří to pro něj bezpečný prostor a pro mě, jako interpretku, je úkolem tento prostor udržet. Někdy bych ráda přešla do přímého kontaktu, ale pak by napětí mohlo zmizet. Je to křehká hranice udržující divákovu svobodu a společné napětí. Představení trvalo hodinu a půl a bylo pro mě mentálně náročnější než fyzicky – právě držením této hranice: nepředstírat, že diváka nevidím, ale přijmout iluzi, že v prostoru nikdo další není. Zároveň bylo nutné diváka respektovat a dávat pozor, abychom ho v malém bytě nezasáhli rychlým pohybem. Jako interpreti jsme byli obklopeni diváky, ale jako postavy příběhu jsme v tomto prostoru byli sami. Byl to silný zážitek.