Přízračná těla obrazů, tapisérie pohledů: Alban Richard o „barokním“ tanci v galerii
Jak „obývat“ výstavu – a jak nás „obývají“ umělecká díla, ať už přítomná, nebo nepřítomná? Francouzský choreograf Alban Richard, umělecký ředitel Centre Chorégraphique National de Caen, přiváží do Prahy zkušenosti ze spoluprací s renomovanými institucemi jako Centre Pompidou nebo Louvre. V mezioborovém projektu Tanec v galerii: A Fancy – barokně-futuristická tour pořádaném Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA připravuje spolu s profesionálními choreografy a „obyvateli“ Prahy sérii site-specific performancí (o víkendu 12. a 13. dubna) propojujících barokní umění se současným tancem v prostorách Schwarzenberského a Šternberského paláce Národní galerie Praha a kostela svatého Benedikta ve Fortně.
Ghostly Bodies of Images, Tapestries of Views: Alban Richard on 'Baroque' Dance in the Gallery
„How to practice and inhabit an exhibition? How do the bodies of artworks haunt our bodies?“ In an interview with Martin Maryška for Opera Plus, French choreographer Alban Richard discusses his interdisciplinary project A Fancy, part of the SE.S.TA Dance in the Gallery series. Alban Richard’s choreography in museums creates a „score of gazes“ where interactions happen between artworks, performers and visitors.
V projektu A Fancy vycházíš z barokního umění a estetiky. Jak jste hledali fyzický jazyk, který baroko nenapodobuje, ale transformuje? Kde přesně se tato proměna odehrává – v pohybu, v dechu, v rytmu?
S přizvanými choreografkami a choreografem (Hanou Polanskou, Katarínou Brestovanskou a Viktorem Černickým, pozn. red.) zpracováváme fyzická omezení inspirovaná barokní estetikou: skládání – rozkládání, svinování – rozvinování, vytváření spirál okolo dutých objemů…
Velmi podrobně zkoumáme iniciaci pohybu, a především kumulaci protichůdných akcí. Tak můžeme vytvořit tělesnost, která se napíná mezi tíhou a touhou po prostoru, mezi zemí a nebem, mezi smyslností a spiritualitou. Baroko si hraje právě s touto simultánností protikladů – vnitřního a vnějšího, teatrálnosti a intimity, okázalosti a jednoduchosti, řádu a chaosu.
A jak v projektu A Fancy kombinujete barokní a futuristické prvky?
To zatím nevím.
V choreografie v muzeu jde o vytváření partitury pohledů: návštěvníci se dívají na díla, na performery, performeři na díla, na návštěvníky, díla na performery a návštěvníky. Je to jemná tapisérie vzájemných pohledů.V choreografie v muzeu jde o vytváření partitury pohledů: návštěvníci se dívají na díla, na performery, performeři na díla, na návštěvníky, díla na performery a návštěvníky. Je to jemná tapisérie vzájemných pohledů.
Jakou funkci v projektu A Fancy mají takzvaní obyvatelé (Inhabitants) a jakou profesionální choreografové?
Choreografové v instalaci-aktivaci také performují. Zároveň jsou mými spolupracovníky, co se týká myšlenek, prototypování, tělesných rešerší a asistují při práci s obyvateli. Podíleli se na celém tvůrčím procesu. Obyvatelé se k nám připojují tři večery před samotnou instalací-aktivací. Zapojujeme je do našich úvah a experimentů a budou vystupovat společně s choreografy.
Pracuješ s omezeními, ale některá – zvláště v muzeích – mohou být omezující až moc. Jak se vyrovnáváš s frustrací, když narazíš na taková, která skutečně překáží, a neinspirují.
Když cítím příliš velký odpor, vzdám to. Není to správná cesta, je potřeba najít jiný nápad.
Když tvoříš choreografii v muzeu, zvažuješ pouze fyzický prostor a umělecká díla, nebo i instituci a kurátorský proces? Jako ředitel Centre Chorégraphique National de Caen en Normandie sám tyto rámce utváříš
Choreografie pro muzeum znamená zvažovat fyzický prostor, vztah k přítomným, ale i nepřítomným dílům, prostor pro pohyb návštěvníků i performancí umělců. Choreografie v muzeu je hlavně otázkou intimity, pohledu a vzdálenosti mezi performery, uměleckými díly a návštěvníky. Jde o vytváření partitury pohledů: návštěvníci se dívají na díla, na performery, performeři na díla, na návštěvníky, díla na performery a návštěvníky. Je to jemná tapisérie vzájemných pohledů.
Do hry vstupuje také scénografie a kurátorská dramaturgie prostoru. Choreografie pro muzeum je projekt zasazený do velmi specifického místa, kde se proplétají dějiny společenské, kulturní, filozofické, poetické, intimní i univerzální. Moje choreografická rozhodnutí musí umožnit vznik nových vztahů mezi těmito vrstvami. Abych vytvořil aktivaci-performanci na jejich průsečíku, musím být ve svém přístupu pokorný.
Jak je projekt A Fancy specifický ve srovnání s vašimi předchozími projekty v institucích jako Pompidou nebo Louvre? Jaké nové metody v kontextu tance v galerii objevuje?
Poprvé se tu konfrontuji se třemi různými místy v poměrně krátkém čase vlastní performance. Obvykle totiž připravuji aktivace-performance v délce dvou až čtyř hodin, v jednom muzeu nebo galerii, a s jediným pohybovým zadáním.
Performeři při nich dlouhou dobu pracují se stejným materiálem, a tak narážejí na limity výdrže, koncentrace a vytrvalosti. Mě to zároveň nutí opustit dramaturgii začátku a konce, protože návštěvník může zůstat třicet vteřin nebo tři hodiny. Projekt A Fancy je specifický tím, že je pojatý jako prohlídka či procházka s průvodcem, jako cesta, kterou je třeba projít. Přesto je pro mě důležité, aby návštěvníci měli dost času na objevování.
Text vyšel na Opera Plus, 11. 4. 2025 (redakce Lucie Kocourková).
