Scores jako nástroj kompozice: Vy/nalézání pohybových partitur

„Architektonická“ perspektiva: poezie × grafika

Na workshopu se setkali však lidé z různých profesních zázemí, vedle choreografie a pedagogiky to bylo také vizuální umění a architektura. Architektka Kateřina Radakulan, která mimo jiné navrhuje expozice uměleckých výstav, reflektuje:

„Překvapilo mě, že score nemusí být pouze grafikou zaznamenávající pohyb (což bylo přesvědčení, se kterým jsem se na seminář hlásila), ale může být prakticky jakýmkoliv typem záznamu instrukce.

Překvapilo mě, že i pro někoho, kdo je zvyklý záznam prostoru i pohybu po něm vyjadřovat grafikou, bylo výrazně snadnější (i přesnější) uchýlit se k podněcování akce poetickým textem, který asi nabádá k větší míře imaginace než grafika.

Zajímalo by mě pak, co by se stalo, kdyby se situace otočila a jako score se použila grafika nebo i text, jehož smyslem nikdy nebylo zaznamenat specifický a choreografovaný pohyb tanečníka nebo performera. Zajímalo by mě pak, jestli by grafika záznamu prostoru (půdorys, řez, různé typologie i typy staveb) předpokládající pohyb člověka uměla mluvit sama za sebe.“

Pohyb mezi vizí a realitou: Minimalismus, který dělá maximum

Teatroložka Veronika Hrabalová, ve své reportáži na Opeře PLUS, píše:

„Velmi často něco chceme, všichni. Umíme ale skutečně vyjádřit, co to je? Jak a kdy se to má stát? Umíme své performery jako choreografové správně vést? Nevedeme je až moc? Neměli bychom jim dát víc volnosti pro vyjádření?
…
Předávání a zkoušení pohybových partitur pracuje často s mylným předpokladem a jasnou představou toho, kdo ji vytváří. V jeho hlavě je všechno tak jasné. Na straně druhé ale stojí tanečníci, kteří tuto ideu zhmotňují a onen předpoklad úspěšně boří. Boří představu, funkci, kompozici a původní záměr otáčí a dekomponují. I to ale k procesu patří.“

Co je score –⁠ performativní partitura?

Pro choreografy, režiséry a další tvůrce a tvůrkyně může být prostředkem pro (1) organizaci nápadů a myšlenek, (2) komunikaci s performujícími a (3) samotnou tvorbu a objevování nových možností. 

Může jít o (1) zápis či záznam ex post jakožto výsledek, ale zároveň také (2) nástroj, který formuje samotný proces vzniku díla jakožto východisko.

V určitém smyslu lze performativní partituru přirovnat k hudební partituře – obě poskytují strukturu a instrukce pro realizaci díla. Performativní partitura však nabývá mnoho rozmanitých podob:

• Prostorové instrukce, plán trajektorií a pohybových vzorců v daném prostoru
• Série úkolů (task score), které mají interpreti splnit
• Seznam prvků, se kterými mají interpreti volně pracovat
• Poetická partitura, metafora, imprese, kterou se mohou interpreti inspirovat 
• Grafický design, storyboard, vizuální mapa, která vizualizuje performanci
• Performativní hra, kde napětí vzniká ze soutěže
• Rébus, šifra
• Choreologická notace, standardizovaný zápis

Účel partitury je dvojí a pohybuje se na ose mezi kontrolou a svobodou. 

• Přesná a detailní kompozice s jasnou vizí výsledku 
• Rámec pro improvizaci umožňující objevování nepředvídaných momentů a vztahů mezi performery a performerkami 

Partitura může působit tak, že: (1) zdůrazní plynutí času, (2) prozkoumá trajektorie prostoru nebo se zaměří (3) splnění konkrétního úkolu. Otevírá dialog mezi (1) záměrem a jeho (2) naplnění. Je prostředkem k (1) ověření vize nebo (2) základem pro kolektivní tvorbu. 

Komponenty scores

Každá performativní kompozice, ať už jednoduchá, či komplexní, je postavena na vědomé práci se třemi základními prvky: časem, prostorem a úkolem. Kreativní práce s nimi je to, co odlišuje záměrnou uměleckou tvorbu od náhodného pohybu. Tvůrce či tvůrkyně prostřednictvím partitury rozhoduje, který z těchto prvků bude dominantní a na co se má soustředit pozornost performujících i diváků.

Čas

Čas může být nejen parametrem, ale i hlavním tématem partitury. Záměrem takové kompozice je pak navést diváky, aby si všimli samotného plynutí času, jeho kvality a dynamiky. Partitura může definovat konkrétní časové parametry, které formují celou performanci:

• Zrychlování a zpomalování –⁠ hra s tempem pohybu a akcí
• Rytmus –⁠ vytváření a narušování pravidelných vzorců
• Trvání –⁠ práce s délkou jednotlivých akcí nebo celých sekcí
• Ticho –⁠ vědomé využití pauz a klidu jako dramatického prvku, jehož společné dosažení může být cílem celé partitury
• Synchronizace – okamžiky, kdy se performeři setkávají ve společném časovém bodě, například instrukce k zastavení ve stejný čas

Prostor

Partitura může strukturovat prostor a řídit pohyb performerů tak, aby se stal hlavním vizuálním a kinestetickým prvkem. Základním principem je přimět diváky, aby si všimli prostoru. Toho lze dosáhnout definováním prvků jako:

• Trajektorie –⁠ předepsané dráhy prostorem (přímky, pravé úhly, oblouky)
• Pohybové vzorce –⁠ například pohyb v pravých úhlech, který vnáší do prostoru geometrický řád
• Změny úrovní –⁠ vertikální pohyb (pohyb na zemi, ve stoje, ve výskoku) okamžitě mění vnímání prostoru
• Formace –⁠ uspořádání interpretů do specifických tvarů, jako je linie nebo oblouk; definování vzdáleností

Úkol

Partitura založená na úkolech (task score) je v seznamem aktivit. Důraz se klade na dosažení funkčního cíle, nikoli na estetickou formu provedení. Tento přístup často vede k civilnímu, negestikulovanému projevu a soustředí pozornost na proces splnění zadaného úkolu, čímž uzemňuje performanci v praktické, často až všední realitě. Přesouvá se tak pozornost od toho, jak se performer pohybuje, k tomu, co dělá. Úkoly mohou být velmi konkrétní a jednoduché, např. (podle zadání ze semináře) „Přesunout židli.“ „Postavit se k oknu.“ „Zazpívat píseň.“

Kombinací, vrstvením a volbou priority těchto tří základních prvků – času, prostoru a úkolu – vzniká široké spektrum performativních partitur, z nichž každá nabízí jiný poměr mezi kontrolou a svobodou.

Typologie partitur –⁠ kontrola a svoboda

Performativní partitury se pohybují na spektru mezi absolutní kontrolou autora a maximální svobodou interpreta. Volba typu partitury je zásadním uměleckým rozhodnutím, které předurčuje jak výslednou podobu díla, tak i celý tvůrčí proces, dynamiku zkoušení a rolí všech tvůrců.

Na začátku je dobré ujasnit si, jaký je náš cíl. Chceme ověřit konkrétní vizi, nebo se nechat překvapit procesem? Hledáme uzavřenou kompozici, nebo otevřenou strukturu pro improvizaci? Tvůrčí záměr totiž zásadně ovlivňuje nejen strukturu partitury, ale také míru svobody, kterou poskytuje performerům.

Uzavřené partitury

Autor má v hlavě přesnou představu o tom, jak má výsledek vypadat. Lze ji přirovnat ke klasické hudební partituře, kde jsou všechny prvky – načasování, akce, nástroje i obsazení – předem jasně definovány. Cílem je co nejpřesnější reprodukce autorské vize, což vyžaduje nácvik a preciznost, aby bylo dosaženo synchronizace a kýženého vizuálního efektu. 

Otevřené partitury

Otevřená partitura ponechává prostor pro náhodu, překvapení a individuální rozhodnutí performerů. Tvůrce navrhuje pravidla hry. Otevřené partitury generují vztahy, spoluzávislosti a zkoumají skupinovou dynamiku a kolektivní choreografickou inteligenci. Jde o výzkum, který klade otázky, ale nenabízí předem dané odpovědi.

Cyklické partitury

Cyklická (circular) neboli „nekonečná“ partitura funguje na principu smyčky, která nemá záměrně definovaný konec. Pravidla či úkoly jsou nastaveny tak, že by akce mohla pokračovat donekonečna. Každá smyčka je ovlivněna tou předchozí a drobnými odchylkami v jednání interpretů. Je proto na performerech, aby našli společnou strategii, jak performanci ukončit (exit strategy).

Napětí takové partitury pramení z neustálé adaptace a z kolektivního, neverbálního vyjednávání o společném impulsu. „Jakmile si myslíte, že se nikdo nepohne, někdo se pohne. Celá skupina se musí přizpůsobit a s každou adaptací se rodí něco nového.“

Proces tvorby a performance

Úspěch práce s partiturou spočívá jak v dobrém nápadu, tak ve způsobu, jak je komunikována, interpretována a rozvíjena. Tento proces je dialogem mezi (1) autorem, (2) interpretem a (3) samotnou strukturou. Několik klíčových principů může tento dialog facilitovat a obohatit.

Jednoduchost

„Nebojme se jednoduchosti.” Jak ukázala práce na workshopu, i minimální, jasně formulované instrukce mohou generovat nečekaně bohatý a působivý materiál. Často je produktivnější začít s jednoduchým základem, který poskytne dostatek materiálu k pozorování, diskusi a dalšímu rozvoji.

Vysvětlit, nakreslit

Zkoušeli jsme dva způsoby, jak partituru předat performerům. (1) Verbální vysvětlení, kde autor objasní pravidla a záměr. (2) Experimentálnější přístup spočívá v předání psané či grafické verze (bez dalšího komentáře).

Od sóla ke skupinové kompozici

Tvorba partitury nemusí být jednorázový akt. Tvůrce se může k hotové partituře vrátit a na základě pozorování ji dále zpřesnit pravidla, přidat nové vrstvy (například zvuk, slova) nebo ji dokonce předat k dalšímu zpracování někomu jinému.

Původně jednoduché sólové partitury se mohou stát východiskem pro komplexnější skupinové kompozice. Ukázali jsme si to v závěrečném workshopu, kde jsme kombinovali své individuální partitury do společného celku.

Kombinování a vrstvení (superpozice)

Jednou z nejefektivnějších metod rozvoje se ukázala simultánní práce s několika různými partiturami. Skupina vytvoří vrstevnatou krajinu, kde se různé akce, rytmy a prostorové vzorce prolínají. Smyslem score je vytvořit mapu ke skupinové improvizaci nebo strukturovanou kompozici, kde vedle sebe existují různé, ale vzájemně se ovlivňující světy.

Práce s načasováním a dynamikou

Reflexe k finálním ukázkám odhalila, jak klíčový je rytmus a dynamika v rámci skupinové kompozice. Je dobré, aby ne všechny části měly stejné trvání. Hra s délkou jednotlivých sekcí, střídání rychlých a pomalých pasáží, ticha a akce, zrychlování, zpomalování a snahy o synchronizované zastavení, to dodává kompozici „dech“. 

Agence performera

Performer je vždy spolutvůrcem, jehož rozhodnutí, fyzické kvality a osobní historie formují výsledek. Dynamika mezi strukturou partitury a živou přítomností performera stojí v základu estetického účinku performance.

Partitura, zejména ta otevřená, dává interpretovi agenci (agency) – schopnost a právo činit v daném rámci vlastní rozhodnutí. „Zadání může být velmi minimalistické a repetitivní a přesto zábavné; to přináší klid: nemusím rozhodovat a můžu být součástí struktury.“  Můžete si užít i tu část skóre, o které si původně myslíte, že bude „nudná“.

Pro publikum je dialektika mezi „protichůdnými silami“ – pravidlem skóre a tvůrčí svobodou performera zajímavá a přitažlivá. Diváci jsou svědky procesu obývání skóre (process itself in this case of inhabiting the score), což má svou estetickou hodnotu.

Rozdíl mezi záměrem autora a výslednou interpretací je nevyhnutelný a plodný. V tomto procesu hrají klíčovou roli i chyby a „šťastné náhody“ (serendipity). Moment, který se zrodí z nedorozumění nebo omylu, se může stát tím nejsilnějším okamžikem.

Společná rozhodnutí a individuální koexistence

Partitura často vytváří systém spoluzávislosti, kde akce jednoho interpreta přímo ovlivňuje všechny ostatní. Jakmile se jeden člověk pohne, celá skupina se musí přizpůsobit. Partitura se stává nástrojem pro formování skupiny a pro trénink kolektivního jednání.

Učí členy skupiny jednat společně bez nutnosti verbální komunikace, pouze na základě vzájemného pozorování a citlivosti. Partitura přesahuje roli kompozičního nástroje a stává se sociálním experimentem, který zkoumá principy spolupráce, vedení a vzájemného naslouchání v rámci dohodnutých pravidel.

Při tvorbě skupinové kompozice se ukázaly dva zásadně odlišné přístupy: společná rozhodnutí a individuální koexistence. Performer sám je někdy rozpolcen mezi touhou po vlastním kreativním sebevyjádřením a následováním partitury a skupiny.

Postmoderní scores

Martha Moore v první den workshopu referovala k několika postmoderním scores. Některé jsme si i vyzkoušeli.

Trisha Brown: Locus, The Evolution of a Choreographer (1975)

Každé písmeno biografické věty bylo převedeno na číslo a umístěno do kubické mřížky; interpreti se dotýkali těchto bodů různými částmi těla.

Anna Halprin: Parades and Changes (1965)

Vizuální design, který je těžké následovat. Partitura zahrnovala pomalé oblékání a svlékání. Byla intimní a působila jako vizuální umění. Partitura obnáší riziko, že profesionální interpreti zvyklí na nahotu v performancích nedokážou provést akci dostatečně jednoduše, a tím ztratili její intimitu a sílu.

Trisha Brown: Line Up (1976)

Partitura za performance, kterou jsme si vyzkoušeli, zadání se podobá hře. Performeři stojí v řadě vzadu jeviště čelem k publiku. Na signál vykračují směrem k divákům, na signál se vracejí, s každým opakováním mohou udělat o jeden krok víc, je možné vzdálenost překonat? „Organized around the making, remaking, or unmaking of horizontal lines, resulting in clarity, disorder, clarity, disorder, disorder, clarity, order, disorder, and so on“   (Trisha Brown).

Steve Paxton: Satisfying Lover (1967)

Partitura, kterou jsme si vyzkoušeli hned první den.

Naše partitury

Během workshopu jsme vytvořili několik partitur, srovnejte je s těmi na obrázcích.

„Nekonečná partitura“ využívala 2–4 základní pohybové prvky (ruce nahoru, uklonit se, změna směru, změna rychlosti), které si každý performer volil sám pro sebe. Zásadním cílem bylo dosáhnout ticha nebo nehybnosti celé skupiny ve stejný okamžik.

Tři krátká sóla se zaměřovala na čas nebo prostorové trajektorie. Úkoly zahrnovaly opakování trojúhelníků, pohyb pouze v pravých úhlech (pravoúhlé otáčení) nebo změny úrovně (např. skákání) při pohybu mezi body.

Performeři pomalu a rychle uléhají a vstávají, přitom pronášejí emotivně nabité věty („You dirty pig“). Ve druhém kole se věty mezi interprety prohazují.

Performer se pomalu stává stromem, cestuje půdou, roste jako houba, hnije a nakonec se vrací do podoby stromu.

Performer se probouzí „jako řecký chrám“ v kasinu, poté se roztočí až do pádu.

Performer přichází, roztočí se a vytváří různé víry na jevišti. Zastavuje se, aby si odpočinul a stabilizoval závrať. Partitura je založená na výkonu fyzické námahy.

Každý v řadě opakuje zvuky nohou vytvořené předchozími a následně přidává vlastní zvuk. Performer může řadu zkrátit, což rytmicky komplikuje hru. Kdo se splete, vypadává. Performance funguje jako rébus a hra.

(Na základě diskusí v semináři připravil Martin Maryška)