Bětka Tichá o Frekvenci: Akrobacie jako emoční dráha. Tělo na detektoru, intimita přes data?

„Chci, aby mi bylo dobře i na jevišti,“ říká. Přesto ve Frekvenci zažívá zoufalství, strach i vzrušení, dokonce hyperventiluje. Jak emoce prožít tělem? Jak je vyvolat, aniž by k sobě byla drastická – a jak je ukázat? Bětka proto zkoumá i samotné hranice zkoumání intimity, když odevzdává kontrolu nad tím, co se ukáže z intimity, technologiím a necitlivě citlivým biometrickým senzorům. Jenže intimita začíná právě tam, kde si ještě můžeme zvolit neukázat víc. A může vůbec takový performativně-technologický biohack zprostředkovat subjektivní prožitek?

Ke konci rozhovoru, který jsme natočili v Žižkostele mezi svátky, se vrací k tomu, jak jí technologie, konkrétně video, pomáhají při zkoušení. Co si odnesla z rezidencí, včetně té ve Žďáru nad Sázavou. A jaká je „technologie“ tvůrčího procesu a komunikace v početném tvůrčím týmu. Frekvence od Bětky Tiché, Associate Artist SE.S.TA, má pražskou premiéru v únoru v DOX.

Tělo v sevření lana, oblepené technologií

Technologie často vnímáme jako něco, co nás odcizuje od sebe sama. Zároveň si k nim podobně jako k jiným věcem vytváříme vztah. Napadlo mě, že i lano je svým způsobem technologie, jako ty kabely a šňůry k přístrojům. Jaký vztah k němu máš? Co k němu cítíš?

Je mi jedno, jestli je to člověk nebo lano. Oba jsou pro mě partnerem, který mi dává možnost dialogu, hlavně pohybového. Vždycky záleží na tom, jak se k němu vztahuju. Někdy mi lano vytváří prostor – jak ho otevírám, jak ho dávám na tělo, kolem sebe, manipuluju s ním.

Najednou se objeví okno, skrz které prolézám, jindy mi pomáhá vytvářet energii, rotaci –⁠⁠ podle toho, s čím k němu jdu. Konkrétní objekt, jako je židle, může člověk proměnit jen trochu. Ale lano, tím, že s ním pracuju už fakt dlouho, můžu proměňovat v to, co zrovna potřebuju. Takže pro mě je partner úplně stejně jako člověk.

Co nejemocionálnějšího jsi s lanem zažila?

Dost zažívám situace, kdy mě nějakým způsobem sváže nebo omotá. Jak je člověk uvězněný, vytváří tenzi –⁠ chce se dostat ven, nemůže dýchat. Pro mě jsou emočně nejsilnější zážitky, když mě svírá, až je to nepříjemné. 

Zároveň jsem se díky lanu dostala do míst, kam se člověk normálně nemá šanci podívat – do výšky třiceti metrů nebo do šachet, ze kterých jsem po něm mohla vylézt. Díky lanu jsem zažila obrovský adrenalin. Emočně bych to přirovnala k husí kůži a očekávání.

Člověk prý vnímá nástroje jako prodloužení těla. Ve Frekvenci přidáváš k lanu další technologické nástroje, senzory, které máš ještě víc na těle. Jaké je to s nimi? 

Moje spolupracovnice Gaia Santucci popisovala lano nejdřív jako prodloužení těla, časem došla ve svém výzkumu k tomu, že tělo je spíš prodloužení lana… S technologiemi je to komplikovanější, nepracuju s nimi jako s fyzickým objektem. 

Umožňují mi zvýraznit nebo zprostředkovat, co bych bez nich nemohla udělat. Lano se mnou na scéně vytváří obraz, skrze který divák získává metafory. Senzor na ruce snímá data, která jsou jen virtuální – nikdo je nevidí, dokud se neprojeví skrz hudbu a světla. 

To je někdy hodně abstraktní a nefyzické. Jako cirkusoví umělci jsme zvyklí se vztahovat k fyzickému objektu. Najednou tam žádný není, mám jen své tělo, právě díky senzoru můžu sdílet s lidmi to, co se v něm a ve mně děje.

Jak se ta data projevují skrz hudbu a světla?

Data jdou do programu, který skládá hudbu. Člověk slyší samotnou tepovou frekvenci a hudbu v jejím tempu. Takže když jsem v klidu, je hudba pomalejší. Zároveň jsou senzory napojené na světla na scéně –⁠ žárovky blikají podle tempa a intenzity tepu. A pak na obrazovce divák vidí konkrétní číslo, jestli mám 158 BPM, nebo 90.

Je něco, co ti ukázaly třeba až senzory, chytré hodinky?

Ano, hlavně že mám dost často velmi nízkou tepovku. A zjistila jsem, že je to něco, co se mi děje normálně právě proto, že často podávám výkon. Takže když se cítím malátně, neznamená to vždycky, že jsem unavená. Jen srdce je trénované a po výkonu pak je schopné pracovat pomaleji.

Jak se vlastně mění tvůj vztah k tělu díky práci a tomu, jak ho poznáváš právě díky technologiím? 

Rozhodně víc přemýšlím nad svým psychickým rozpoložením, hlavně před představením. Závisí na fyzickém výkonu, ale moje psychické naladění určuje celé tempo. Dřív jsem se u závěsné akrobacie snažila před výkonem spíš napumpovat, povzbudit, teď se naopak snažím meditovat, jít do hlubokých dechů. Potřebuju se hodně soustředit na to, co cítím uvnitř, protože to je to, co pak ukazuju. 

Anotace začíná: „Ať tělo mluví.“ Měla jsi zranění kolene, neslo v sobě nějaké poselství… Co ti ještě řeklo? 

Vždycky jsem byla hrrr do všeho a dělala strašně moc věcí najednou. Díky Frekvenci jsem spoustu věcí dala stranou. Zjistila jsem, jak obrovská je spolupráce mezi mou hlavou, psychikou a fyzičnem. Když není v balancu, tak přijde buď zranění, nebo vyčerpání. Čím jsem starší, tím víc mi jakékoli výkyvy dělají problém. 

Když jsem nervózní, špatně jsem spala nebo nejsem ve své kůži, je to hned vidět a špatně se mi hraje. Zažila jsem, že kolegové šli vystupovat, i když jim bylo špatně a byli nemocní. Chci, aby mi bylo dobře i na jevišti, nejen fyzicky, ale i psychicky.

Emoční a fyzické extrémy, tělo pod výslechem

Mohlo by diváky zajímat, že jsi prostě nervózní? Jaké emoce ještě na jevišti zažíváš? Míváš pořád strach, že spadneš, něco si uděláš? 

Samozřejmě, že jsem nervózní. Člověk je vždycky v nové životní situaci, v jiném divadle, s jinými lidmi kolem sebe. Záleží na úplných maličkostech. Strach tam určitě je, ten má k nervozitě blízko.

Pak je tam i zoufalství. Během tvorby Frekvence mi umřela máma na vadu srdce. Není to představení o mé mámě, ale jedna část reflektuje tyhle emoce – to zoufalství, kdy člověk nechce jít na jeviště, ale musí a musí ukazovat, že je všechno v pohodě. Teď to neskrývám, naopak otevírám.

Pak je tam i téma štěstí, nadšení při výkonu, ale i tlak na něj. Akrobaté mají v sobě „bič“, že všechno musí být dokonalé. Ve Frekvenci se dostávám za hranice, v pozitivním i negativním smyslu. Je to taková emoční dráha.

U akrobacie tělo riskuje fyzické zranění, to je to, co diváky baví… Tady jde ještě o něco jiné…

U cirkusu se zranitelnost většinou neukazuje. Divák si sice říká: „Ty jo, on je vysoko, co kdyby spadl!“, ale cirkus je postavený na hrdinech, superheroes – silná, vitální těla dělají neuvěřitelné věci. Akrobat přitom řeší věci, které diváka ani nenapadnou – že mu kloužou ruce nebo ho bolí rameno. Ve Frekvenci jsem chtěla sdílet, co opravdu na jevišti prožívám. Skrze emoce chci sdílet, že každý máme svou křehkost i svou sílu. A skrze adrenalinové sporty a cirkus se taky utvrzujeme, že opravdu žijeme. V projektu Frekvence právě toto chci podtrhnout. Akrobat totiž prochází tím samým, co divák, a to přímo na jevišti. Ukazuju tam fyzickou, ale i emocionální zranitelnost, co jsem v životě zažila.

Jaká je v tom role diváků a divaček? Jak to chceš sdílet, chceš ty emoce v nich vyvolat? Mají s tebou soucítit? 

Lidi, co mě znají, mi říkali, že o mě mají během představení strach. No nevím, jestli chci zrovna tohle vyvolat… Možná na ně doléhá to spojení silného akrobatického těla, které je zároveň křehké. 

Předtím jsem měla sólo o dialogu dvou hlasů v jedné osobě a o strachu. Dlouhodobě mě zajímá realita toho, co se na jevišti skutečně děje –⁠  jak se liší moje prožívání od diváckého. Často mám pocit, že diváci zažívají něco úplně jiného než já, a přemýšlím, jestli jsme vůbec byli na stejném místě. Ve Frekvenci se to snažím víc kontrolovat tím, že jim ukazuju data, čísla. Vím, že každý si stejně odnese něco jiného, ale chtěla jsem jim přiblížit svůj vnitřní svět.

Otázkou je proč vůbec sdílet emoce skrze technologie…

Přijde mi to jako paradox – sdílet emoce skrze čísla, která jsou sama o sobě úplně umělá. Jsem zvědavá, jestli to pro diváky bude spíš analytické, nebo jestli to jejich emoční prožitek naopak zesílí.

To „ať tělo mluví“ z anotace mi připomíná výslech a mučení…

Spíš výslech. Tým mi po jedné rezidenci řekl, jestli nechci příští projekt udělat v sauně a pojmout ho víc pečujícím způsobem. Tohle je totiž vůči mému tělu a psychice docela drsné představení. Někdy mám pocit, že své tělo až zneužívám.

Proměňuje se to ale právě díky projektu. Řešila jsem s terapeutkou, aby mě to nevracelo zpátky. V představení jsem buď úplně vyčerpaná, nebo úplně v extázi, ale takové extrémní situace už v životě nehledám.

Na jevišti je tedy spíš reflektuješ… A ty sama ke svému tělu mluvíš jak?

Skoro každý den. Jinak bych s ním nemohla pracovat. Ptám se sama sebe, jak se ten den cítím, proč mě něco bolí, co tělo i hlava potřebují, jak je spojit.

Na ukázce work in progress před publikem na rezidenci ve Žďáru nad Sázavou jsi mluvila k divákům –⁠ tam jsi používala i text pro komunikaci emocí…

Došli jsme k tomu, že stačí vizuálno a fyzické metafory. Zrovna rezidence ve Žďáru mi pomohla rozhodnout, jestli je text třeba. Lidi říkali, že ani není, přitom v ukázce bylo minimum jiné akce. Já jsem ten projekt ukazovala v tolika formách za ty čtyři roky… Experimentovala jsem i tak, že jsem divákům nasadila senzory a sama vůbec nevystupovala… 

Intimita mimo kontrolu, odevzdat se technologiím

Tak se vlastně svým způsobem kontroly vzdáš úplně. Budou ve Frekvenci momenty, kdy podobně odevzdáváš kontrolu nad svým tělem, tentokrát technologiím?

V jednom momentě mi technologie ukazuje konkrétní číslo a já mám pravidlo, že určité věci musím dělat tak dlouho, dokud ho nedosáhnu. Je to fyzicky nejnáročnější scéna, protože neposlouchám své tělo, ale sleduju obrazovku. 

Dnes všichni nosíme hodinky, které nám říkají, kdy se nadechnout nebo zastavit a zas rozejít. Nosím je kvůli projektu taky, ale potřebujeme to? Nestačí se prostě jenom nadechnout?

To znám z biohackingu, kde jde o to, získat kontrolu nad svým tělem. Máš takovou potřebu kontroly? Jaké je to se jí vzdát, přenechat ji stroji?

Není to pro mě příjemný moment, protože mám ráda věci pod kontrolou, ale zároveň o sobě přece říkám: „ Ahoj, jsem Bětka Tichá a mám ráda výzvy“ (smích). Takže tyto scény jsou pro mě takovou výzvou – nechat to být a jen koukat na čísla.

Když má člověk hlavu na hrudi milovaného člověka a slyší tlukot jeho nebo jejího srdce, je to tak intimní. Hledala jsi hranici, jak moc chceš lidi pustit do své intimity?

Vůbec. Chtěla jsem prostě ukázat všechno, co mám uvnitř. Až když jsem měla hotový celek a odehrála jej, tak mi došlo: Ty jo, to je docela jízda, jak moc tam ukazuju samu sebe. Ale už to tak zůstane, i když otazníky kolem toho mám. 

Pracuju hodně s dechem, který ovlivňuje všechno, hlavně tep srdce. A je to hrozně intimní! Intimita je jedno z klíčových slov projektu. Proto budeme premiérovat v DOXu pro malý počet lidí, aby mohli být blízko. Upustila jsem taky od textu, protože nic, nikoho nehraju, prostě jen jsem a dělám fyzické a emoční akce.

Měla jsi někdy pocit, že ukazuješ víc, než chceš? Že se tělo projeví až příliš intimně?

Ve work in progress na Letní Letné jsem vytáhla diváka na jeviště – ta scéna už tam není. Měla jsem kostým, který jsem si nemohla zapnout sama, tak jsem ho o to poprosila, přitom mu předávala senzor, takže lidi slyšeli moje srdce. Vytáhla jsem takového vysokého muže a jak si stoupl nade mě, došlo mi, že je to jeden známý herec. Začala jsem být strašně nervózní a když na mě sáhnul, srdce se mi úplně rozbušilo, lidi se lámali smíchy. Byl to hrozně intimní moment.

Když jdu na jeviště, úplně nevím, co se stane. Zároveň jdu do extrémních situací, dělám třeba hyperventilaci. Na to člověk nepotřebuje fyzickou, ale mentální sílu. Musím být k sobě citlivá a dávat pozor, abych nic nepřepískla, zvlášť když vyletí adrenalin, jak na mě lidi koukají. Čeká mě turné a přemýšlím, jak budu emocionálně zvládat dostávat se do takových výkyvů.

Mezi koordinátorkou a tvůrkyní

Radila ses s doktory, s kardiology? Nemyslím přímo kvůli sobě, ale kvůli tématu. Zajímá mě tvůj výzkum a tvůrčí proces.

Doktoři z kardiologie se mě třeba ptali: „Co chcete sdílet? Je to prostě pumpa, to srdce, která pumpuje a hotovo.“ Dostávám feedbacky od lidí z různých směrů – od psychologů, neurovědců i lidí z technologií. 

Jak probíhala spolupráce s celým týmem? 

Gaia Santuccio mi pomáhala rozvíjet pohybový slovník na laně, má za sebou dlouhý výzkum manipulace s lanem. Spolupracovala jsem taky na korežii s Robertem Magro, což je cirkusový režisér z ICAR (International Circus Center for Artistic Research). Pomáhal s dramaturgickou linkou. Jednotlivým prvkům, emocím pomohl dát děj. Byla to ohromná práce, i když někdy složitá v tom, kdo o čem rozhoduje. 

Co tě Roberto Magro ještě naučil, co využiješ v dalších projektech a můžeš předat dál jako know-how? 

Roberto mě naučil, jak zkoušet. Když člověk tvoří sám, přijde na sál s nějakým tématem, něco dělá a neustále se už hodnotí –⁠ nemůže se pak do práce pořádně položit. Takže mě naučil pracovat s videem. Zadáte si úkol ještě před zkouškou, na sále se jen natočíte. Na konci dne se na to s celým týmem podíváme: Co vidím? Co to ve mně evokuje? Kam to směřovat dál? Z toho se pak vytvoří zadání pro další den. 

Taky se mnou vedl dialog o tom, kdo jsem jako umělec v kontextu české platformy nového cirkusu a fyzického divadla. Měli jsme těžkou chvilku, zároveň nejlepší moment procesu, když se mě ptal: „Chceš ten projekt vůbec dodělat? Chceš být vůbec autor?“ Když pak po jedné ukázce nějaký divák řekl: „Tohle není vůbec tvoje, tohle mě vůbec neoslovuje,“ už jsem věděla, za čím si stojím, ani mě to nerozhodilo. 

Takže taková kombinace dramaturgie a uměleckého koučování?

Ano, taky jsem nikdy předtím nespolupracovala s tak velkým týmem. Učil mě, jak jim dávat prostor pro kreativitu nebo naopak konkretizovat zadání. Jednu chvíli jsem se stala spíše koordinátorem než tvůrcem, protože každý –⁠ osvětlovač, zvukař, skladatel –⁠ přinášel své téma a vize. Bylo těžké se v tom neztratit, zůstat sama sebou a zároveň lidi neshazovat a nechat je tvořit. 

Roberto mě naučil důležitou věc: Je rozdíl, jestli lidé pracují pro tebe jako pro člověka, nebo pro projekt. Když věří projektu, přinášejí nové věci i mimo studio. Když pracují pro tebe, protože tě mají rádi, tak na tobě visí a jen čekají, co bude.

Kdy jsi pocítila, že ten tým tomu projektu opravdu věří?

Na rezidencích jsem s lidmi z týmu pracovala zvlášť, proto pro mě byla nejdůležitější poslední rezidence tady v Žižkostele, kde jsme byli všichni spolu dva týdny. Tam se všechno propojilo. Ondřej Holba, který mi dělal „partnera v dialogu“, hned mi říkal, co vidí, co funguje, nefunguje. 

Už jsme se zmínili o rezidenci ve Žďáru nad Sázavou, kde jsi měla ukázku před publikem. Máš nějaké doporučení, jak trávit rezidence co nejefektivněji?

Na ty krátké, týdenní rezidence už musíš mít téma a otázky. Třeba s Gaiou jsem věděla, že chci pracovat na manipulaci s lanem. Ve Žďáru je super, že je člověk v bublině, nic ho neruší, rodina nevolá a může nad tím přemýšlet i v noci a jít zrovna hned zkoušet. To nám umožnilo jít do hloubky.

Alžběta Tichá: Frekvence
11. 2. 2026 | 20:00
12. 2. 2026 | 20:00
Centrum současného umění DOX, Praha

www.betkaticha.com
cirkopolis.cz

Martin Maryška graduated in Theatre Management at JAMU and holds a PhD in Aesthetics from FF MUNI, where he focused on theatre posters. Currently works at the Centre for Choreographic Development SE.S.TA, where he manages the Dance in the Gallery project and edits the online journal.