Sue Schroeder: O vodě, čase, vnímání, českých kořenech a mnohém dalším

Rituální první den v přírodě

Základním motivem byla komunikace s přírodou – přesněji řečeno s vodním tokem – a hra s vnímáním času. Měli jsme se – metaforicky či metafyzicky, podle toho, kdo je schopen se ponořit do které roviny – pokusit oslovit přírodu, požádat ji o podporu při tvorbě Suiny performance a zanechat jí dar v podobě miniaturních oltáříků či obětin z přírodních materiálů. Také jsme kreslili a dávali tak našim zážitkům barvu a směr. Upřímně řečeno, v tu chvíli jsem v našem počínání žádnou metodu neviděla a měla jsem pocit, že děláme něco dětinského a zároveň zbytečného. Opravdu člověk potřebuje, aby mu někdo zadal provádět rituál, jen aby našel klid v přírodě? (Musím přiznat, že tyto podvratné myšlenky mě napadají vždy, když se mám účastnit outdoorového představení mimo město, protože pro mě je pobyt v přírodě nedílnou součástí života a všechno ostatní mě přitom akorát rozptyluje. A taky nesnáším skupinové hry. A kolektivy obecně. A pravidla. Když je určuje někdo jiný. Během let jsem své techniky vyhýbání se participativním aktivitám dovedla k dokonalosti… Chudáci umělci.)

Proto jsem se místo teoretických základů soustředila na Suiny konkrétní záměry, abych zjistila, čeho chce svými akcemi dosáhnout. Pomohly mi i taneční filmy, které nám pustila předchozího dne; jeden dokument zachycuje projekt, který zde právě znovu oživuje (přizpůsobený naší krajině a toku místní řeky). Náš rozhovor je dlouhý, ale pokusím se vám ho přetlumočit v plném znění, abyste se i vy mohli ponořit do tohoto procesu. Za svou skepsi se nakonec musím omluvit, protože zpětně věci opravdu dostaly smysl.

Začněme přehledem vaší dosavadní spolupráce s Marií Kinsky a Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA. Jak to začalo a jak se spolupráce vyvíjela?

S Marií jsme se potkaly na taneční platformě v Jeruzalémě. Bylo to krásné setkání asi osmdesáti umělců z celého světa zaměřených na současný tanec. Spojilo nás to, že jsme měly obě jasný názor na proces. Vzpomínám si, že jsme navázaly oční kontakt přes celou místnost a pak jsme se ocitly u několika společných snídaní a cest autobusem. Při cestování na různá místa za představeními a při jejich reflexi jsme zjistily, kolik toho máme společného. Marii tehdy zajímala moje koučovací praxe – terénní práce – a práce v muzeích a galerijních prostorech. Moje první pozvání do Prahy bylo k realizaci projektu v Národní galerii. Začala jsem o pár let později, prohlédla si výstavy, setkala se s kurátory a vybrali jsme jednu výstavu, která byla pak ale zrušena. Tak jsem provedla výzkum v jejich stálých sbírkách a skončila v nejvyšším patře Veletržního paláce.

Cyklus SE.S.TA Tanec v galerii stále probíhá, letos opět s Galerií hlavního města Prahy… A ve Veletržním paláci NGP, v tom vrchním prostoru, byly také performance Museography Choreography od Alice Chauchat  v rámci cyklu. Jak jste k projektu nakonec přispěla vy?

Strávila jsem spoustu času v samotné sbírce a pak jsem přizvala skupinu umělců, se kterými jsem spolupracovala v Atlantě. Pět z nich jsme spojili s pěti místními umělci v Praze. (Šlo o Evu Urbanovou, Barboru Látalovou, Zden Brungot Svítekovou, Johanu Pockovou a Romana Zotova-Mikshina; pozn. red.). Skupina byla zformovaná, připravená začít, ale zmařila to pandemie covidu. Všechny koučinky se zúčastněnými choreografy jsem vedla online a v létě jsme pak udělali živý přenos. Byla to komunikace mezi USA a Prahou. V obou prostorech jsme měli živé akce, kde lidé mohli zároveň sledovat, co se děje v druhém městě v přímém přenosu. (Projekt se jmenoval Galleries without Borders; o technickou produkci se postaral vizuální a video umělec Ian Biscoe, který je spojen s českou uměleckou scénou; pozn. red.) Bylo to docela divoké. A nakonec jsme po covidu udělali živé vystoupení v galerii a já jsem udělala další koučink pro české umělce. Zůstali jsme v kontaktu a například Bára Látalová byla pak v původním obsazení Braiding Time, Memory and Water.

Ano, poznala jsem ji na filmu, co jste nám pouštěla. Tak se tedy váš projekt dostal k Marii?

Začalo to tím, že jsem dostala zakázku od Flux Projects v Atlantě na vytvoření projektu Braiding Time, Memory and Water u řeky, která protéká městem; to bylo v říjnu 2024. Později jsem dílo v dubnu 2025 přesunula na nové místo a myslím, že to skutečně byla Bára, kdo pak projekt představil Marii.

Pozorování přírody, řeky – a lidí

Bude to tady ve Žďáru obnovené představení – znovunastudování již existujícího tvaru – nebo zbrusu nová inscenace? Můžete přiblížit, v jakém vztahu bude česká verze a americký originál?

Nemyslím si, že půjde o něco „zbrusu nového“, protože jako umělec si do další práce vždy přenášíte to, co jste se naučil z předchozí. Řekla bych, že jde o znovu-vytvoření díla, protože se vždy silně dotýká daného místa. Plánujeme realizovat tento projekt také v polském Gdaňsku, už jsem tam byla, abych prozkoumala tamější řeky. V Gdaňsku jsem pracovala poměrně často, takže tam znám lidi, a proto jsem nepracovala s komunitou jako tady v České republice, ale studovala krajinu (když jsem tam byla v říjnu). To je skutečně důležité. Všechny řeky a voda na světě jsou propojené a všechna tato místa potřebují naši pozornost. Je zásadní přinést pochopení pro to, jak důležitá je voda a řeky, ale důležité je i to, co je pod povrchem. „Voda je život,“ to říká každý, ale význam řeky v tom kterém konkrétním místě je velmi odlišný!

Například první projekt jsem realizovala v Atlantě na Powers Islandu a druhý na místě zvaném Tannard Creek. Je to stejná řeka, ale na tom druhém místě, které pro projekt vybraly úřady, jsem po příjezdu zjistila, že se ve skutečnosti jedná o místo masakru z občanské války. A říkala jsem si: „Co teď budu dělat?“ V takovém kontextu tam prostě nemůžu jen tak svou práci přemístit. Musím se podívat na to, co se na této zemi stalo, a tím se dílo opravdu změní. Musím tomu místu porozumět, o tom to vlastně je – porozumět místu, vodě, lidem a tomu, co pro ně řeka znamenala. Pronikám pod povrch.

Až se v červnu znovu vrátím do Žďáru, budu tu deset dní. O tři dny později se tu sejdou tři tanečnice (Katarína Brestovanská, Katarzyna Pastuszak, Barbora Látalová; pozn. red.), aby na materiálu pracovaly. Jak jste viděla včera, na začátku jsme se skupinou, setkáváme se s lidmi a navazujeme s nimi kontakt, to bude pokračovat. Až se vrátím, proniknu už do procesu tvorby rychleji, a půjde spíše o rozhovory jeden na jednoho. Někteří lidé už přicházejí na to, jak tento projekt a práce mohou podpořit to, co se zde má stát.

Takže tahle práce s „obyčejnými“ lidmi je součástí výzkumu?

Ano, stoprocentně. Protože pro koho to jinak děláme, k čemu? Je to vzájemná výměna poznatků. Potřebuji se od lidí tady učit. Je to pro mě trochu výzva a celou noc jsem přemýšlela, jak překonat to, že nemluvím česky… Musím na to přijít. Je spousta věcí, které cítím v těle, ale když chcete pochopit detaily, musíte s lidmi mluvit. Včera s námi bylo i pár vědců, s jedním z nich jsem chvíli mluvila a rozhovor plynul hladce. Dokázali jsme se ponořit hlouběji do toho, v čem spočívá z vědeckého hlediska specifikum tohoto místa. Budu také dělat vlastní rešerše, v knihách atd.

Je hezké vidět, že někdo z taneční sféry uznává jazyk jako důležitý nástroj, protože mnoho tanečníků trvá na tom, že tanec jako médium pocitů a výměny emocí vyjádří úplně vše. Ale já mám stále pocit, že se jedná o odlišné komunikační oblasti. A pro každou příležitost a každé dílo potřebujeme prostředky jiné. Kdyby nám stačil pohyb, jazyk by se vůbec nebyl vyvinul. Umění však také komunikuje – mnoha různými způsoby.

To mi připomíná mou práci v galerii. Není to tak, že bych šla do muzea nebo se podívala na umělecké dílo a rovnou si řekla: „Aha, tak z toho mám pocit, že se budu hýbat tak a tak.“ Na umění se dívám, studuji život i dílo malíře nebo výtvarného umělce, o kterého jde, snažím se pochopit, jaké místo mělo toto dílo v jeho světě, co se dělo v době jeho vzniku, jestli je to větší výstava… Teprve pak můžeme skutečné dílo ztělesnit. Pohyb pak vidíte v průběhu času. A kurátoři mi pak říkají: „Páni, takhle jsem ten obraz předtím neviděl.“ Vytváříte totiž jiný vstupní bod. A o to jde i tady: je to vstup do přírody, který pro některé lidi (jako jste vy, proto vás ty aktivity iritují) existuje, ale pro jiné je třeba jej vytvořit. Pokud přírodu nemilujeme, nemůžeme se o ni starat a nemůžeme o ní mluvit. Myslím si také, že tak vytváříme most mezi běžnými lidmi a uměním.

Takže, abych shrnula, co jsme zažili: účelem procházky podél potoka, nabízení obětin přírodě a kreslení bylo jednak zapojit vás i uctít toto místo, kde lidé žijí. Na základě společných rozhovorů o našich dojmech a pocitech začnete chápat, jaký vztah mají lidé v této části Žďáru k řece, a to se prohloubí, jak budete studovat historii naší krajiny, mluvit s odborníky, kteří se o ni starají, a tak dále, čímž vytvoříte rámec pro práci, která z toho vzejde. Jaké budou další kroky?

V červnu tady provedeme desetidenní umělecký výzkum. A příští červen se uskuteční samotné setkání v plném rozsahu, ať už to nakonec bude vypadat jakkoli. Předpokládám, že na to tu budeme pravděpodobně dalších deset dní nebo i déle.

Budou se na samotném díle podílet i lidé z komunity?

Jsou součástí celé události, když probíhá. Nevím, jak bude nakonec „žít“ v tomto prostředí, zatím se skládá ze tří částí, prvků, které se mohou rozšiřovat nebo zmenšovat. Jsou jako partitury, dýchají v závislosti na místě, ale také na tom, co poví řeka o čase. Jejich kombinace je také flexibilní a mohou se opakovat. Zatím proběhly dvakrát ve stejném pořadí, ale možná to nepůjde jako 1–2–3, ale 3–2–2–1–3, nebo jakkoli jinak. Části je možné přesouvat.

V současné podobě je v první části publikum svědkem, prožívá dílo tak, jak se odvíjí. Ve druhé části je uvnitř, v tom smyslu, že je součástí designu prostoru. Jak jste viděli ve filmu – v části odehrávající se na mostě –, umělci jsou velmi blízko publiku. Performance se odehrávala ve veřejném prostoru, takže kolem nás procházeli lidé, což bylo v pořádku. Ve třetí části se staráme o to, aby byli lidé skutečně aktivní. Hrají na nástroje a předměty, které jsme si předtím společně vytvořili – nevím, jestli to tady bude také tak – jinak pořádám den před představením společné aktivity jako procházky a meditace v přírodě a vyrábějí se hudební nástroje. Lidé tak už mají nástroje, které si sami vyrobili a přinesli na představení. Tímto způsobem je do díla stále zapojujeme.

Jak prolomit ledy s českým publikem

Pokud vím, narodila jste se v Americe. Proč vaši prarodiče uprchli z Československa? Bylo to kvůli komunistickému režimu?

Ne, bylo to před první světovou válkou.

Aha, ta vlna z konce 19. století…

Můj dědeček přišel jako první, zatímco moje babička byla těhotná.

Takže už byli manželé?

Ano. S prvním dítětem cestovala sama na lodi. A nějak se tam potom našli. Je fantastické, jak byli oba dobrodružní – opustili celou rodinu a už se nikdy nevrátili. Můj táta pak zamlada bojoval ve druhé světové válce. Rodiče mé matky byli Češi, otcovi rodiče Němci. Moji čeští prarodiče nemluvili anglicky, takže jsme se naučili trochu česky. Máma měla jasno v tom, že se chce vrátit a najít své příbuzné, tak jsme sem přijeli už mnohokrát a setkali se se všemi z obou stran rodiny. To byli panečku cestovatelé, ti moji prarodiče! Myslím, že to na mě mělo vliv, ta odvaha prostě někam vyrazit. Jeli za novým životem, to je jisté, je úžasné, že se tak rozhodli. Někde v mé DNA je tenhle jejich dobrodružný duch zakódován.

Cítíte, že máte kořeny v České republice?

Ano. Zvláštní je, že jsem měla v Evropě docela dlouhou pracovní kariéru, ale nikdy se mi nepodařilo dostat se do České republiky. V průběhu let jsem sem cestovala, to ano, ale nikdy jsem tu neměla práci. A pak jsem naprosto nečekaně potkala Marii Kinsky a mohla si říct: „Páni, ono se to děje,“ a teď jsem tu skoro pravidelně. Je velmi zvláštní, že se to stalo právě teď, že ke mně tahle práce přišla v této fázi mého života.

Jaký máte vlastně názor na Čechy jako publikum a účastníky? Jsou aktivní, nebo spíše zdrženliví?

Kořeny mé rodiny sahají sem na Moravu. Byla jsem tu už mnohokrát navštívit příbuzné, takže to tu pro mě má zvláštní význam. Ale co pořád slýchám – a jak jsem také dost pracovala v Polsku, tak jsem to zažila na vlastní kůži –, je, že lidé ze střední a východní Evropy, ze zemí s komunistickou minulostí, jsou celkově trochu zdrženlivější. Jsem si toho vědoma, ale zůstávám otevřená lidské přirozenosti. A zatím jsem nezaznamenala, že by lidé nějak odmítali participovat. Včera jsme měli ve skupině mladé dívky, které říkaly, že byly na začátku dost nervózní, ale odcházely s dobrým pocitem. Takže to prostě chce čas. A mám pocit, že když se chovám otevřeně a vstřícně a nevedu práci hierarchicky, funguje to. Včera večer mi Eva Dryjová říkala: „Víš, vy Američané se vždycky ptáte na svolení, snažíte se dělat správnou věc. Zajímalo by mě, jestli bys dokázala být ráznější v tom, říct si, jak chceš, aby to probíhalo.“ A to právě není můj styl. Ptám se sama sebe, jak mohu být pozornější, záleží mi na tom, jak naše společná práce vypadá. V různých kulturách vypadá odlišně a je zásadní být vnímavá a naslouchat ostatním.

Pracujete s vodou už asi deset let. Co ve vás tento zájem probudilo?

Vyrůstala jsem prakticky v přírodě. Miluji moře, oceány. Když jsem dospívala, trávila jsem hodně času u moře. Ve Spojených státech existují dvě organizace, které se věnují oslavě a ochraně vody: National Water Dance a Global Water Dances. National Water Dance se koná každý druhý rok o víkendu Dne Země. Je to skupina, která organizuje akce po celých Spojených státech ve stejný den a ve stejný čas. U vody se konají představení, která na ni upozorňují, a mají velmi specifický úhel pohledu. A v ostatních letech pak své akce organizuje Global Water Dances. Loni jsem koučovala Báru Látalovou právě na její vystoupení v rámci Global Water Dances.

Myslím, že o tom projektu jsem slyšela.

Zabývám se těmito projekty už dlouho. Poskytlo mi to širší kontext pro mou vlastní práci a také pro koučování jiných choreografů a tvůrců. To prohloubilo můj zájem. Jakmile jsem s tím začala, a bylo to pro mě v zásadní chvíli, dostala jsem se se svou prací dál do bodu, kdy se lidé začali víc ptát a chtěli moje projekty u sebe na vesnici nebo ve městě. Spolupracovala jsem také s environmentalisty. Jak jsem zmínila včera, existuje skupina právníků, kteří se snaží přiznat přírodě její vlastní práva (hnutí Rights of Nature Movement). Global a National Water Dance byly převážně umělecké projekty, ale měly potíže navázat kontakt s vědci a aktivisty, tak jsem tyto skupiny dala dohromady. Slýchala jsem o sobě: „Víš, že jsi člověk, který spojuje lidi?“ A myslím, že to je skutečně součástí mé práce, ale je to něco, co mne přesahuje.

Je to podobné práci Marie Kinsky, která se také snaží propojovat lidi z různých prostředí a oborů, o jejichž spojení by nikoho nenapadlo uvažovat.

Ano. A tak spolu vycházíme, myslím, že to v sobě navzájem vidíme a inspirujeme se. Ona to dělá jinými cestami, ale záměr máme společný. Jen nevím, jestli jsem odpověděla na vaši otázku?

Aktivismus a péče

Nejde jen o konkrétní otázky a odpovědi, ale o to, aby nás dostaly k zajímavým myšlenkám. Mám na mysli ještě něco jiného: když jste se nám představovala, mluvila jste i o aktivismu. Jaký byl váš vztah k aktivismu v průběhu vašeho života?

Samozřejmě, když jsem byla velmi mladá, líbil se mi ten radikální přístup: „Bojujme za přírodu! Jdeme na to!“ Ale po některých zkušenostech jsem pocítila, že důležité je spíš porozumění a péče o ni.

Může být umělec zároveň aktivistou a pečovatelem? Souvisí tyto věci spolu?

Jasně že ano. Ale záleží na okolnostech. Jsem aktivistkou už dlouho, chodila jsem na demonstrace protestovat a bránit spoustu věcí, nejen přírodu. Myslím, že se to v průběhu času vyvíjí podle toho, v jaké životní fázi se zrovna nacházím. Začala jsem s tím vším, když mi bylo kolem dvaceti. Teď mi je skoro sedmdesát. Nějakou dobu jsem do toho šlapala jako aktivistka, teď vynakládám svou energii jiným způsobem. Ale myslím, že jsou různé způsoby, jak něco změnit. Teď mám pocit, že je zapotřebí úplně všech druhů aktivismu. Musíte do ulic, aby lidé věděli, že tady existuje nějaká energie, do které se mohou zapojit. Ale péče je toho všeho také zásadní součástí, protože je to dlouhá cesta. „Je to dlouhá hra,“ jak se říká. Když do protestů vložíte všechno a vyčerpáte se, nikomu to nepomůže.

Teď mě zajímá ten druh aktivismu, který je více zaměřený vnějším směrem, jde o to dívat se a vidět… Když pochodujete na protestu, jde o to upoutat k problému pozornost, vaše pocity jsou asi: „Úžasné. Jsem s partou, věříme ve stejné věci, jsme propojeni,“ ale co se stane potom? Pro mě je zásadní, když se ve společenství odehrává jedna malá změna za druhou. Vztahy jsou silné. Pokud s vámi mohu mluvit nebo tvořit, prostřednictvím prožitku tvorby se změníte zevnitř. Uvidíme, jak vám to změní ten den, s kým budete, s kým to také budete sdílet, možná vás to motivuje k tomu vzít někoho do přírody. Nevím, co si lidé odnesou z toho, co jsme včera podnikali, jak moc to bude pro ně důležité nebo jestli to mělo význam jen pro řeku. Nevím. Ale mám pocit, že to význam má.

Mám dvě dospělé děti, 31 a 26 let. Když říkáme „Chceme světový mír“, musíme nejprve nastolit mír v našem domově, mír mezi sebou navzájem, pak mír se sousedy a poté mír s lidmi, které potkáváme na ulici. Teprve pak můžeme vyrazit ven něco hlásat. To je aktivismus vycházející zevnitř a jeho součástí je i péče o druhé. Pokud se cítíte aktivismem ohroženi, budete se mu logicky bránit. Důležitou součástí mé koučovací metody je kladení otázek. Nekladete otázky, které jsou konfrontační, jako například: „Proč jsi to udělal?“ Používám to, čemu se říká neutrální otázka, například: „Když jsem sledoval tvou práci, nebo když jsem s tebou vedl rozhovor, byla to pro mě taková a taková zkušenost. Můžeš mi teď pomoct, abych pochopil, co jsi tím myslel?“ Pak můžeme navázat dialog. Nemusí to být vždy jen o dialogu řečí, ale je to výměna.

Mělo by tedy umění vždy přinášet nějakou změnu?

Podle mě ano. Ale jsou tvůrci, kteří to tak necítí, a já jim to vůbec neberu. Z mého pohledu mě ale právě to zajímá, a právě taková díla tudíž tvořím. Když přemýšlím o taneční platformě v Jeruzalémě, kde jsem potkala Marii, bylo nás tam asi 80, co tvoříme současný tanec v tomto duchu. Zároveň s platformou se koná setkání v Tel Avivu, spíš něco jako izraelský taneční veletrh. A taneční představení jsou tam velkolepá. Program probíhá od 10:00 ráno do 20:00 večer ve třech nebo čtyřech divadlech, a vy se celý den díváte na tanec a tanec a tanec. Tanečníci jsou skvěle trénovaní, je nádherné se na ně dívat. Ale po dvou dnech jsem si začala klást otázku: „Dobře. Ale co to znamená? K čemu to je? Je to všechno nádherné, ale co s tím mám dělat?“ Nakonec jsem objevila jedno dílo, které mě zaujalo. Do Spojených států jsem přivezla pět umělců, kteří měli v sobě něco víc než, že jen krásně dovedli tančit. Krása je důležitá, ale musí tam být ještě něco víc. Ve filmu, který jste viděli, byla také krása zásadní, ale nešlo jen o ni. Prostřednictvím krásy můžete sdělit sekundární myšlenku. To je to, co mě zajímá.

Vedení umělců

A když pracujete s tanečníky, vytváříte pro ně hotovou choreografii, nebo je to jejich vlastní materiál, který jen nějakým způsobem formujete nebo režírujete?

Teď je to spíš ta druhá varianta. V roce 2011 jsem málem zemřela při autonehodě. Šest let jsem nemohla tančit ani se téměř hýbat. Během té doby jsem musela mnohem více koučovat, povzbuzovat tanečníky, aby tvořili tak, že jsme začali improvizací, vznikl nějaký materiál a ten jsem začala kombinovat a rozvíjet, vzít práci ostatních, modifikovat ji a posouvat. Ale ani před tou nehodou jsem nikdy nechtěla, aby si tanečníci vzali mou choreografii a přesně ji reprodukovali. Spíše moje práce s pohybovými frázemi dala podnět k nápadu a pak jsme ho odtud rozvíjeli. Ale když jsem se nemohla hýbat, šlo spíš o to vyvolat pohyb z nich. Teď v přírodě to poskytuje téměř… jak bych to řekla? Vždy jde o to vytvořit místo, kam může umění vejít. A pak pracuji s tím, co je k dispozici.

Je dialog s přírodou, s vodou, s čímkoli venku pro vás spíše metaforou, nebo opravdu věříte, že s přírodou skutečně mluvíte?

Myslím, že obojí, ale rozhodně i to druhé. Sleduji americkou organizaci Bioneers. Sledují práci vědců, kteří jsou schopni zachytit skutečnou komunikaci s přírodou a to, jak mluví. Jsou to botanici, kteří zkoumají, jak rostliny reagují na své prostředí a mezi sebou, štědrost některých rostlin je neuvěřitelná. Věda začíná skutečně dokumentovat to, co někteří z nás vždy cítili, takže i já sleduji tento druh vědy. A metafory jsou krásné. Pro mě jako tvůrce není důležité, abyste věřili tomu, čemu věřím já. Důležité je, abych do tvorby svého díla vstupovala s naprostou upřímností. Nejde o ego. Jde o naslouchání a otázku: „Co mám teď říct, co je důležité a co to způsobí za posun?“ Může to být prostá krása. Je tolik lidí, kteří ve svém životě krásu nemají. Pokud pro ně mohu okamžik krásy vytvořit, udělám to.

Stejně, jak lidé definují krásu? Já si třeba myslím, že stín, který vrhá tahle židle, je nádherný. Všímám si ho. Ale někdo jiný možná potřebuje spíš nějakou typickou krásu, což je v pořádku. Takže pokud dokážu tvořit ze svého nitra, otevírá to zážitek pro více lidí. Říkala jste, že jste jako dítě trávila hodně času v lese, v přírodě, takže jste včera do mého projektu vstoupila velmi specifickým způsobem. Někdo, kdo v přírodě nikdy nebyl, měl ale jinou zkušenost. V současném umění, zejména pokud se do něj chcete zapojovat, je tedy nutné vytvořit něco „čistého“, do čeho si každý najde svou cestu. Pro každého je tam něco, i když třeba jen na malý okamžik.

Přítomnost a hra s časem

Jsou instrukce, abychom na procházce věnovali pozornost tomu, co nás zaujme nebo jak se cítíme, určené k tomu, aby nám pomohly objevit krásu přírody a najít si k ní vztah? Je to způsob, jak lidi přimět, aby si více uvědomovali, kde se nacházejí a věnovali pozornost okolí?

Nevím, jestli jde o to „přimět je“, protože to musí vycházet zevnitř, člověka nelze k ničemu nutit. Ale moje zkušenost mi říká, že mnoho lidí prochází životem, aniž by si toho všimli. Buď vzpomínají na minulost, nebo myslí na budoucnost. A uniká jim možnost vidět nádherné věci kolem sebe. Například lidé, kteří s odporem říkají: „Fuj, už zase prší“, si nevšímají krásy deště. Prší a vy s tím nic neuděláte. Tak buďte přítomni s deštěm, s jeho zvukem, s kapkami. Včera šlo o vnímání. Možná když budete lépe vnímat přírodu kolem sebe, pomůže vám to vnímat i další věci v životě, nejen v přírodě. Je toho tolik, zážitky jsou všude. Takže si myslím, že jde o život, živost a tělo.

Zvláštní bylo, že jsme mohli prožívat přítomnost v přírodě, ale zároveň tak blízko města s jeho domy. Trochu to rušilo, jak už někdo poznamenal, ale přesto si dokázal přírodu užít.

Je dobré vědět, že to dokážete. Že tu možnost máte. Jedna z účastnic taky, jak si vzpomínám, říkala: „Tohle jsem dělávala jako dítě a milovala jsem to. Nechápu, proč to nedělám častěji?“

Myslím, že její poznámka se týkala všech aktivit, nejen samotného pobývání v přírodě, ale spíš hraní si s drobnostmi a vytváření oltáříčků. Myslím, že měla na mysli spíše tyto hry než jen přítomnost venku. Děti si hrají s větvičkami a trávou, staví domky, my dospělí to neděláme.

Znám lidi, kteří si každé ráno připravují takzvaný „ranní oltář“. Jdou si ven najít listy a květy a vytvoří z nich malý obrázek. Je to jejich forma meditace, tím si vytvářejí chvíli pro sebe. Jde o to strávit v klidu pár minut na začátku nebo na konci dne. Tyto nástroje jsou přístupem k něčemu, co naše životy obohacuje.

Další důležitou věcí byl pojem času. Myslím, že jsme úryvku z knihy, který četl Jakub, úplně neporozuměli, protože bylo těžké ho přeložit, a také jsme nepochopili, jaké byly vlastně instrukce. Ale myslím, že na tom nakonec nezáleželo, protože si každý našel svůj vlastní čas.

A o to vlastně jde. Máme čas na hodinách, což je Kronos/Chronos, a pak je Kairos. Je to jako když si uvědomíte, že minuta může trvat hodinu a hodina zase minutu. Jak je to možné? Vaše vnímání času ve vztahu k hodinám se může velmi lišit podle toho, jak čas vnímáte a co se právě děje. Takže o to vlastně šlo. To, že jsem přinesla knihu a nabídla z ní text, který můžeme aplikovat, byla jen jedna z možností, jak se na vnímání času naladit. Fungovalo to u té ženy, která seděla vedle mě na konci odpoledne a mluvila o svém pobytu v Mexiku… Pokud to někoho osloví, je to v pořádku. A vždycky se nabízí další způsob, jak o nějakém fenoménu uvažovat. Myslím, že ve vzdělávání neexistuje jediný způsob učení. Nabízíte možnosti a pro někoho to má význam. Šlo o to otevřít se času. Čas funguje pro každého z nás jinak. Možná lidé nepochopili text, možná to nedávalo smysl. Ale potom jste u řeky a něco se stane. Vnímáte čas jinak.

Čas se změnil, protože jste vytvořila rámec, aby se to mohlo stát.

Přesně tak. A takhle pracuji na zkouškách – vytvářím rámec pro to, aby se něco objevilo, což zní, jako bych nic nedělala, ale ve skutečnosti dělám hodně v pozadí a kolem, sleduji, pozoruji, přizpůsobuji se a vnímám. Na vysoké škole jsem měla jednoho německého učitele, který mi řekl: „Přijdeš za lidmi s plánem, ale nejlepší učitel přijde připravený ten plán změnit. Měj plán, ale nedrž se ho jen proto, že ho máš. Buď připravená ho opustit, protože se něco objeví.“

A všechna ta cvičení, která používáte, to je vaše metoda, nebo metody, které jste si osvojila a teď je aplikujete v praxi?

Myslím, že je to „směs“ různých nápadů a metod. Když jsem studovala, jednou z mých učitelek byla Anna Halprin. Pracovala jsem s ní u ní doma a v jejím horském ateliéru. Staly jsme se dobrými přítelkyněmi a hluboce na mě zapůsobila. A přišlo to v době, kdy jsem už svůj styl práce našla. V tanečním světě, kde jsem se pohybovala, nebylo tolik lidí, s kterými bych měla takové vztahy. Také jsem se pohybovala mezi mnoha výtvarníky, stejně jako ona. Nyní mám ve svém okruhu mnoho hudebníků improvizátorů, kteří pracují se hudbou stejným způsobem, jakým já pracuji s improvizací v pohybu. Vedeme hluboké rozhovory, které naše vztahy udržují velmi čilé.

Anna se také velmi angažovala v oblasti ochrany přírody, i když zároveň pracovala v divadle. V posledních deseti až dvanácti letech na mě měla velmi silný vliv. Nyní se přátelím s její dcerou Dariou. Když jsme se seznámily, už jsem se věnovala také své léčebné terapeutické praxi, která je velmi blízká zase její praxi Tamalpa Life/Art Process®. Když jsem zjistila, že se tím také zabývá, měla jsem pocit, že jdeme ruku v ruce. Chtěla jsem tam začít se studiem, ale Daria říkala: „Tohle už sama děláš dlouho, možná bychom to mohly pojmout jinak.“ Takže spolu vedeme hluboké rozhovory, během nichž si všímám, co se tam studuje, snažím se pochopit, jak to dělají, a co z toho dává smysl mně pro mou práci. To, co se děje v rámci živé umělecké praxe a terapie v Tamalpa Institute, který je dílem Anny a Darii, je multižánrová záležitost, využívá se pohyb, výtvarné umění a psaní, což všechno používám i já, jak na zkouškách, tak v pohybu. Zkoumají tělo. Zkoumají texty. Zkoumají výtvarné umění. Byla jsem ráda, že jsem našla někoho s tímto přístupem. Anna se dokázala vyléčit z rakoviny a zjistila, že všechny tyto praktiky ji posilují. Pravděpodobně s těmito prvky pracovala, když tvořila choreografie, ale především to vše zapracovala do koncepce umění jako léčivé uzdravující praxe. A našly jsme svůj kmen.

Zastavme se tedy v tomto bodě a pokračujme později, až začne tvorba s účinkujícími. Děkuji za sdílení vašich myšlenek a praktik a hodně štěstí.

Lucie Kocourková je novinářka, autorka literatury faktu, kritička, PR manažerka. Patnáct let praxe v oblasti taneční publicistiky – zpravodajství, recenze a rozhovory pro server Taneční aktuality.cz, dnes je editorkou a redaktorkou portálu Opera Plus, kde vede taneční sekci, publikuje v Divadelních novinách, na portálu Divadelní.net, ve Světě a divadle, Divadelní revui, na portálu Maomai a v dalších médiích. Je koordinátorkou aktivit Nadačního fondu a Institutu Pavla Šmoka. Od podzimu 2023 také znovu PR manažerkou (nejen) barokního orchestru Musica Florea.
lucie-kocourkova.cz

Poznámka k rozhovoru: Kronos a Kairos

V rozhovoru se jen stručně zmiňuje rámec jednoho z cvičení o vnímání času. Jde o aplikaci antických principů. „Ve starém Řecku existovala pro čas dvě slova: chronos a kairos. Každý aspekt byl reprezentován jedním bohem. Bůh Kronos byl znázorňován jako stařec se srpem, jenž kosí vše minulé, v jedné ruce a lampou, jež osvětluje budoucnost, v té druhé srp. Představoval tak čas v jeho běhu, rytmu, následnosti, jako příčiny, které plodí své důsledky. Naproti tomu je mladíček Kairos symbolem toho křehkého, téměř nezachytitelného ‚teď‘; současnosti, která se nebude opakovat, a kterou je proto třeba zachytit, vnímat, využít a přetavit ve zkušenost, aby nebyla ztracena. Kronos je tak časem v jeho kvantitě, jak to koneckonců ukazují slova, jež nám dala řečtina: kronika zaznamenává události v jejich následnosti, chronologie řadí okamžiky jedny za druhé tak, jak po sobě následovaly, a chronometr měří vteřiny, které jedna za druhou uplývají. Kairos však poukazuje na kvalitu času; charakteristiku, která mu nepřísluší automaticky, jako ubíhají minuty a hodiny, ale kterou ho musí obdařit každý člověk sám, neboť pro každého bude jiná. Pak nebude Kairos jen pomíjivým okamžikem, ale okamžikem správně využitým, obdařeným smyslem, uměním být ve správný čas na správném místě a udělat správnou věc. V angličtině nebo francouzštině se proto slova kairos dodnes používá právě jako synonyma pro příhodnou chvíli.“ (Zdroj: https://www.akropolis.cz/content/kairos-buh-spravneho-okamziku)

Core Dance/Sue Schroeder (USA) & Barbora Látalová (CZ), Katarína Brestovanská (SK), Katarzyna Pastuszak (PL): Voda a paměť

Čt 25. 6. 2026 | KoresponDance | Žďár nad Sázavou

Projekt Voda a paměť představí na KoresponDance setkání umění a ekologie. Skrze pohyb, sdílení a společný dialog zkoumá, jak může kreativita propojovat lidi s krajinou, vodou i odpovědností za svět, ve kterém společně žijeme.

Projekt navazuje na iniciativu Město a příroda 2025. Opět se zabývá vztahem lidstva k přírodě, tentokrát se však zaměřuje na konkrétní téma. Choreografka, mentorka a environmentální aktivistka Sue Schroeder bude společně s mezinárodním týmem profesionálních choreografek přizpůsobovat své úspěšné představení Braiding Time, Memory and Water do středoevropského kontextu, konkrétně pro regiony Vysočiny a Žďárska. Připojte se ke studiu vody z geologického hlediska a k prozkoumávání soužití s vodou, a to společně s obyvateli Žďáru, studenty, pedagogy i regionálními odborníky.

Koncept: Sue Schroeder ve spolupráci s konceptuálním umělcem Jonathonem Keatsem a skladatelem Felipem Pérezem Santiagem.

Interpreti pro Žďár nad Sázavou: Barbora Látalová, Katarína Brestovanská, Katarzyna Pastuszak, spolu se Stuartem a ve spolupráci s řekou Sázavou.

Zapojené komunity: CHKO Žďárské Vrchy, Sdružení Krajina, studenti eko klubu BIGY, střední školy Polná, Škola na Radosti, sdružení Živý svět, nezávislí vědci a učitelé, oddělení EDU Zámek Žďár, Solektiv.at.

Sue Schroeder za více než 40 let působení v umělecké sféře vytvořila přes 110 originálních tanečních děl pro divadla, muzea, zelené plochy, architektonické objekty a vodní prostředí. Je uznávaná jako přední umělecká aktivistka, mentorka a zakládající umělecká ředitelka Core Dance. Jako současná umělkyně a choreografka se zaměřuje na tvůrčí proces, výzkum pohybu a tvorbu tance jako katalyzátoru společenské změny.

Katarína Brestovanská je slovenská tanečnice a choreografka působící v Bratislavě. Ve své tvorbě propojuje současný tanec s klasickou i experimentální hudbou. Od roku 2011 spolupracuje s umělci a soubory na Slovensku, v Německu i Česku. Je spoluzakladatelkou projektu En Vorentoe, jehož dílo DUAL získalo ocenění na festivalu FINTDAZ v Chile. Ve svých participativních projektech se zaměřuje na témata polarizace, násilí a společenských vztahů.

Barbora Látalová je tanečnice, choreografka a pedagožka působící v Praze. Je spoluzakladatelkou a uměleckou ředitelkou sdružení Ostružina, které se zaměřuje na pohybová představení pro mladé publikum. Její inscenace Animal Carnival získala dvě ceny České taneční platformy a byla uvedena na Internationale Tanzmesse NRW 2022. Studovala na Duncan Centre Conservatory, Hunter College v New Yorku a taneční terapii na NYU. Spolupracovala s mezinárodní divadelní společností NIE i s umělci jako David Zambrano nebo Sue Schroeder. V roce 2025 spoluzaložila festival Feet Forward.

Katarzyna Pastuszak je tanečnice, choreografka a umělecká ředitelka souboru Amareya Theatre & Guests. Působí na Gdaňské univerzitě a propojuje uměleckou tvorbu s výzkumem. Ve své práci se věnuje ekologii, posthumanismu a performativnímu umění. Je autorkou odborných publikací o butó a její tvorba byla uvedena v Evropě, Asii i Americe. Od roku 2019 spolupracuje se Sue Schroeder a CORE Dance na mezinárodních projektech včetně Braiding Time, Memory and Water.