SE.S.TA Blog

V čem funguje umělecká praxe jako evoluční adaptace? Podobně jako houba a řasa v lišejníku „vědí", co má každá dělat, aby se vzájemně zabezpečily – tak i umělec či umělkyně volí tvůrčí prostředky, aby prosadili svou vizi. Choreografka, performerka a kulturní manažerka, zakladatelka festivalu Nu Dance Petra Fornayová (SK) v našem z rozhovoru hájí tuto: Ekologické umění by mělo hlavně prosazovat ekologickou vizi, a nejen používat ekologické prostředky. V rozhovoru z festivalu KoresponDance 2025 ve Žďáru nad Sázavou se vracíme také k jejím právnickým začátkům: Umění podobně jako právo prověřuje kánony systémů; jaký význam má jejich narušení pro společnost?

What separates life from death – a gesture. French choreographer Camille Mutel follows gestures in daily life, in ritual, in the countryside – tracing each movement until it becomes more than itself… We bring an interview with her from the international KoresponDance Festival 2025 in Žďár nad Sázavou where Mutel talks about her work drawing from tea ceremonies and French country tradition, and ends up with her twisting approach to collaboration with non-artists.

Panta Rhei neboří jen hranice mezi uměleckými disciplínami, ale i mezi rolemi umělce a producenta, a tím rozšiřuje pojetí interdisciplinarity. V rozhovoru s teoretičkou Katarínou Brestovanskou Říčan otevřeně popisuje, jaké to bylo zvládat tuto náročnou dvojjedinou roli při svém autorském debutu.

Hungarian artist Dávid Somló makes do with little. He collects twigs in the forest himself, then simply lets viewers balance them on the smallest point of their finger knuckles. Holding fragile nature in balance, all shrinks to one point in time and space. It’s an economical gesture – unsustainable in its instability, yet profoundly sustainable. The participatory performance Delicate Balancing of Twigs emerged as a work in progress within the Green Streets of Europe project, where artists develop methods for more sustainable performance art. Both ethos and aesthetics lie in restraint and modesty.

A fabric dances in the air. Your body mimics. Your chest expands, your gaze lifts, your breath deepens, your spine straightens, you feel pulled toward something greater than yourself. It’s beautiful, yet a technology of persuasion that bypasses critical thought and plant political affects directly into our bodies. In their performance AeReA (2019), which recently unsettled audiences at the KoresponDance festival, Ginevra Panzetti and Enrico Ticconi (IT/DE) strips flags of their national insignia to reveal their “plastic essence”. However, this raises questions: if the performance reveals the mechanisms of political spectacle, does it simultaneously reproduce them?