SE.S.TA Blog

I spoke with Becka McFadden and Daniel Somerville of Beautiful Confusion Collective about their upcoming performance Baroque Walks during and shortly after their residency ART KLASTRY in Žďár nad Sázavou Estate. I was so much interested into their work particularly for the reason that I have been too, working with Baroque references from architecture and music as a choreographer. I dive into their imaginative bubbles, to their multilayered spacious universe, which attracts me in a way that I wished to intervieved not only once. Wish you good read!

Nahlédnutí do mysli tanečnice a začínající choreografky Žanety Musilové o vztahu mezi taneční interpretkou a divákem a o hře jako prostředku k vytváření napětí mezi těmito dvěma póly. Žanetu Musilovou jsem zastihla během rezidence ART KLASTRY na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Společně s dalšími členy kolektivu SPOLK – tanečníky Adamem Kmentem, Davidem Králíkem, Kateřinou Jabůrkovou a dramaturgem Romanem Poliakem – byla součástí díla Entropie v choreografii Ester Trčkové. Zaujala mě Žanetina androgynní ambivalence – fyzická síla, která se doplňuje a zároveň kontrastuje s jejím dívčím vzezřením a hravým výrazem. Ten ovšem neinterpretuje, nýbrž nabízí divákům referenční bod pro projekci vlastních myšlenek a emocí.

Intimní rozhovor s choreografkou Ester Trčkovou a dramaturgem Romanem Poliakem o tom, jak vnímají stáří, o vlastních obavách ze stárnutí, o tom, jak tyto obavy rozpouštějí díky setkáváním se seniory a jejich vyprávění, a také o samotném tvůrčím procesu. Hovoříme o vzniku představení Entropie. Zároveň se dotýkáme průřezového tématu, jemuž se letos v Centru choreografického rozvoje SE.S.TA intenzivně věnujeme – jaká je pozice tvůrce a jaká je pozice diváka. Zjišťujeme, že v Entropii je publikum přítomno od samého počátku tvůrčího procesu jako zdroj inspirace, zkušeností a reflexe choreografky a jejího kolektivu.

Pozice tvůrce –⁠ pozice publika je téma, kterému se budeme v letošním roce na Blogu SE.S.TA  intenzivně věnovat. Tvůrci/tvůrkyně programově porušují umělecké konvence, aby zprostředkovali divákovi nový a zdá se i co nejintenzivnější zážitek.  Chtějí tak dostat diváky „na vlnu“ –⁠ katalyzovat v nich různé estetické, kognitivní či dokonce behaviorální procesy: zcitlivit je, proměnit jejich vnímání, rozvibrovat jejich těla, podnítit k přemýšlení či přímo k akci.

Téma veřejného a intimního prostoru vyplynulo z potřeby nově definovat místo pro taneční a performativní umění během pandemie a v jejím důsledku. Vzhledem k uzavření divadel čelili umělci z celého světa výzvě najít nové způsoby, koncepty a formy pro uvádění svých představení a sdílení svých uměleckých děl. Jako umělci jsme toužili po spojení s vnějším světem, s našimi místními komunitami, stejně jako naši diváci toužili po stimulaci uměním. Potřeba sdílet umělecká díla a zpětná vazba od diváků byly existenční nutností.