SE.S.TA Blog

V čem funguje umělecká praxe jako evoluční adaptace? Podobně jako houba a řasa v lišejníku „vědí", co má každá dělat, aby se vzájemně zabezpečily – tak i umělec či umělkyně volí tvůrčí prostředky, aby prosadili svou vizi. Choreografka, performerka a kulturní manažerka, zakladatelka festivalu Nu Dance Petra Fornayová (SK) v našem z rozhovoru hájí tuto: Ekologické umění by mělo hlavně prosazovat ekologickou vizi, a nejen používat ekologické prostředky. V rozhovoru z festivalu KoresponDance 2025 ve Žďáru nad Sázavou se vracíme také k jejím právnickým začátkům: Umění podobně jako právo prověřuje kánony systémů; jaký význam má jejich narušení pro společnost?

Panta Rhei neboří jen hranice mezi uměleckými disciplínami, ale i mezi rolemi umělce a producenta, a tím rozšiřuje pojetí interdisciplinarity. V rozhovoru s teoretičkou Katarínou Brestovanskou Říčan otevřeně popisuje, jaké to bylo zvládat tuto náročnou dvojjedinou roli při svém autorském debutu.

Hungarian artist Dávid Somló makes do with little. He collects twigs in the forest himself, then simply lets viewers balance them on the smallest point of their finger knuckles. Holding fragile nature in balance, all shrinks to one point in time and space. It’s an economical gesture – unsustainable in its instability, yet profoundly sustainable. The participatory performance Delicate Balancing of Twigs emerged as a work in progress within the Green Streets of Europe project, where artists develop methods for more sustainable performance art. Both ethos and aesthetics lie in restraint and modesty.

I was invited to respond by means of choreography to the very ambitious exhibition “1939–2021: The End of the Black-and-White Era”, working with dance artists from Prague and in dialogue with curator Michal Novotný. The exhibition displays exclusively works from the NGP collection, which bear witness to the history of the country and the life of the visual arts in that history, as well as to the history of the institution itself, at the intersection of both. The exhibition traces the movements across these spheres, interrogating the distinction between collective and individual and the related notion of what we consider (artistic) freedom.

Byla jsem oslovena, abych se ve spolupráci s tanečními umělkyněmi z Prahy a v dialogu s kurátorem Michalem Novotným pokusila choreografickými prostředky odpovědět na ambiciózní výstavu 1939–2021: Konec černobílé doby. Výstava se vyznačuje tím, že jsou zde k vidění výhradně díla ze sbírek Národní galerie Praha. Tím nejen svědčí o dějinách národa, ale také o osudech výtvarného umění v rámci těchto dějin a konečně i o samotné galerijní instituci coby křižovatce obou. Výstava sleduje pohyby napříč těmito sférami, zpochybňuje dělení na kolektivní a individuální a současně i spřízněný pojem (umělecké) svobody.