SE.S.TA Blog

Výrazný slovenský básník Michal Papcun strávil týden na interdisciplinární rezidenci ve Žďáru nad Sázavou díky partnerství SE.S.TA a časopisu VLNA. Pracoval zde na nové sbírce Black Metal. Jak se může temná subkulturní estetika vztahovat k přírodě kolem zámku? V rozhovoru Papcun popisuje, co ve Žďáru zkoumal, jak pracoval s místem a jeho geniem loci a co jako literát nachází v performativním umění. Přečtěte si fragment z jeho rukopisu, který na rezidenci vznikal – a idylickou podzimní krajinu pod Zelenou horou už nezažijete stejně.

Isn’t art, by definition, a human activity for human audiences? In Vigil, British theatre-makerand choreographer Tom Bailey attempted to embody 26,000 extinct species – though, of course, he failed. Yet in this failure lies the question: can we ever escape our human point of view, or only see it more clearly? Recorded at the KoresponDance Festival 2025 in Žďár nad Sázavou, this conversation explores performing for and with trees, beyond human creativity, technology as empathy, playing outdoors versus indoors, and the practical challenges of creating truly green art.

Panta Rhei neboří jen hranice mezi uměleckými disciplínami, ale i mezi rolemi umělce a producenta, a tím rozšiřuje pojetí interdisciplinarity. V rozhovoru s teoretičkou Katarínou Brestovanskou Říčan otevřeně popisuje, jaké to bylo zvládat tuto náročnou dvojjedinou roli při svém autorském debutu.

Byla jsem oslovena, abych se ve spolupráci s tanečními umělkyněmi z Prahy a v dialogu s kurátorem Michalem Novotným pokusila choreografickými prostředky odpovědět na ambiciózní výstavu 1939–2021: Konec černobílé doby. Výstava se vyznačuje tím, že jsou zde k vidění výhradně díla ze sbírek Národní galerie Praha. Tím nejen svědčí o dějinách národa, ale také o osudech výtvarného umění v rámci těchto dějin a konečně i o samotné galerijní instituci coby křižovatce obou. Výstava sleduje pohyby napříč těmito sférami, zpochybňuje dělení na kolektivní a individuální a současně i spřízněný pojem (umělecké) svobody.

Tanečnice a performerka Johana Pocková a scénografka a performerka Vendula Tomšů podaly jasnou výpověď: umění není určeno jen privilegované komunitě, která navštíví divadlo, ale všem, kteří chtějí prožít blízké setkání s duší zvířete a divadelním storytellingem i mimo prostory divadla. Tyto mladé umělkyně pracují s jemností a intimitou, přitom delikátním způsobem probouzejí nejen naše vizuální smysly. Každý, kdo se chce odevzdat zážitku, je „in“. Johana Pocková a Vendula Tomšů byly na rezidenci ART KLASTRY na zámku ve Žďáru nad Sázavou. Jejich nové dílo Potkat lišku jsem na rezidencii viděla hned dvakrát. Nabízím sondu do duše dvou lišek - mladých současných umělkyň.