SE.S.TA Blog

Jak reinkarnovat dílo, které vzniklo pro tělo jiné umělkyně? Ve vídeňské galerii Albertina Modern letos na jaře skončila rozsáhlá retrospektiva Mariny Abramović. Mezi performerstvem, které zde re-performovalo její slavné práce, byla i česká tanečnice a choreografka Denisa Musilová. Jen chvíli před naším setkáním balancovala vysoko na stěně galerie na úzkém cyklistickém sedátku – bez opory nohou, s rozpaženýma rukama, téměř nehybně. Nahé tělo vystavené pohledu diváků i zjevnému nepohodlí. Co se přitom děje s performerkou a publikem? Co sama prožívá? A jaká byla příprava podle Abramović Method?

Taneční zóna | Alice Chauchat představujeme jako umělkyni, která byla pozvána Centrem choreografického rozvoje SE.S.TA k účasti na projektu Tanec v galerii. Tento transdisciplinární projekt chce v následujících letech reflektovat estetické, tematické, institucionální a procesní vztahy mezi pohybovým a vizuálním uměním a rozvíjet spolupráci mezi jejich tvůrci choreografy, choreografkami a kurátory, kurátorkami. Konkrétním objektem, s nímž měla dle výzvy SE.S.TA Alice Chauchat vstoupit do dialogu, je ambiciózní výstava NG „1939 – 2021: Konec černobílé doby“. Její choreografická odpověď získala podobu v díle Museography Choreography v roce 2024 ve Veletržním paláci Národní galerie Praha.

Jak „obývat“ výstavu – a jak nás „obývají“ umělecká díla, ať už přítomná, nebo nepřítomná? Francouzský choreograf Alban Richard, umělecký ředitel Centre Chorégraphique National de Caen, přiváží do Prahy zkušenosti ze spoluprací s renomovanými institucemi jako Centre Pompidou nebo Louvre.

I was invited to respond by means of choreography to the very ambitious exhibition “1939–2021: The End of the Black-and-White Era”, working with dance artists from Prague and in dialogue with curator Michal Novotný. The exhibition displays exclusively works from the NGP collection, which bear witness to the history of the country and the life of the visual arts in that history, as well as to the history of the institution itself, at the intersection of both. The exhibition traces the movements across these spheres, interrogating the distinction between collective and individual and the related notion of what we consider (artistic) freedom.

Byla jsem oslovena, abych se ve spolupráci s tanečními umělkyněmi z Prahy a v dialogu s kurátorem Michalem Novotným pokusila choreografickými prostředky odpovědět na ambiciózní výstavu 1939–2021: Konec černobílé doby. Výstava se vyznačuje tím, že jsou zde k vidění výhradně díla ze sbírek Národní galerie Praha. Tím nejen svědčí o dějinách národa, ale také o osudech výtvarného umění v rámci těchto dějin a konečně i o samotné galerijní instituci coby křižovatce obou. Výstava sleduje pohyby napříč těmito sférami, zpochybňuje dělení na kolektivní a individuální a současně i spřízněný pojem (umělecké) svobody.